„I když má smrt je motivována jinak, než smrt Jana Palacha, nech poslouží dobré věci, které jsem nemohl pomoci svým životem!“ Tato slova napsal do svého dopisu na rozloučenou bývalý ředitel a odborný úpracovník Vlastivědného muzea Vsetín (předchůdce současného Muzea regionu Valašsko) RNDr. Bohuslav Peroutka, jenž se před 55 lety upálil na protest proti tomu, že byli on a jeho kolegové tvrdě pronásledování za kritický článek proti komunistickému režimu v časopise Nové Valašsko.

Bohumil Peroutka se narodil 6. srpna 1926 v Bratislavě. Po odchodu jeho otce do penze se rodina přestěhovala na Vsetínsko. Po absolvování gymnázia Peroutka odešel studovat na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, aprobaci dějepis-zeměpis. Během studia jej postihla osobní tragedie, kdy přišel během let 1946–47 o oba rodiče. Po dokončení studia nastoupil jakou učitel na osmiletou střední školu v Hošťálkové. Při zaměstnání dokončil na přírodovědecké fakultě rigorosum z oboru antropologie a etnografie a dne 31. srpna 1953 promoval na doktora přírodních věd. Učitelská profese ale Peroutku příliš nenaplňovala, spíše tíhl k badatelské činnosti. Proto v roce 1955 nastoupil na uvolněné místo okresního archiváře ve Vsetíně. Z archivu přešel po pěti letech do funkce správce Okresního muzea Vsetín, v roce 1962 se stal jeho ředitelem. V muzeu mohl více uplatňovat své znalosti regionálních dějin a předávat je veřejnosti.

Bohumil Peroutka se v muzeu mimo jiné pilně věnoval badatelské činnosti a velkou měrou přispěl k znovu vydání časopisu Valašsko – sborník o jeho životě a potřebách (1962). Časopis vyšel do roku 1968 v pěti vydáních. V čele redakce byl po celou dobu Bohumil Peroutka a zasadil se o jeho velmi dobrou odbornou úroveň. Velké pracovní nasazení a stres spojený s vedoucí pozicí nejspíše vyústily k Peroutkově hospitalizaci na psychiatrickém oddělení v Kroměříži. Po ní se do muzea vrátil v roce 1968 jako řadový zaměstnanec.

Rok 1968 přinesl pro Bohumila Peroutku osudový zlom v životě. Během uvolnění poměrů za pražského jara se začal politicky angažovat a vstoupil do Československé strany socialistické. Dle jeho osobních poznámek k politice uznával určitý pokrok v hospodářství a sociální otázce, ale zároveň poukazoval na regres v oblasti lidských práv a svobod člověka. Socialistická strana by dle něj měla požadovat právo svobodného pohybu osob, svobodu spolčovací i shromažďovací, svobodu slova a tisku či právo na stávku a další. V době uvolnění se Bohumil Peroutka také začal věnovat osobnosti Tomáše Garrigue Masaryka, kterého uznával pro jeho morální a humanistické postoje. Peroutka se s obrodným procesem pražského jara ztotožnil a vkládal do něj velké naděje co se budoucího vývoje státu a národa týká. Bohužel pro něj přišlo vystřízlivění v podobě invaze vojsk varšavské smlouvy 21. srpna 1968, která Peroutku jako celou společnost silně zasáhla.

Přes zklamání z politických událostí Peroutka dále pokračoval ve své odborné práci, s okupací a následným omezováním svobody se ale nikdy nesmířil. To se ukázalo v jeho osudovém článku Jednapadesátileté Československo, vydaném v Novém Valašsku 22. 10. 1969. Zveřejnili jej v době rozvíjející se normalizace a perzekucí konzervativních kádrů komunistické strany vůči reformátorům roku 1968. V článku se autor článku vyjadřuje kriticky k sílící státní centralizaci a omezování svobody rozhodování po únorovém převratu v rámci hospodářství i života lidí. Přímo uvádí: „Socialismus, který měl znamenat především osvobození člověka, sestával jakýmsi návratem k feudalismu se všemi formami jeho mimoekonomického nátlaku, tortury a vazalské závislosti všech článků státní mašinerie na jediném neomylném vladaři.“ Vydání článku posloužilo přestavitelům okresního výboru komunistické strany jako záminka k vypořádání se s nepohodlnými členy redakce Nového Valašska. Stejným způsobem, tedy ztrátou zaměstnání v muzeu, vyhrožovali i autorovi článku. Bohumil Peroutka velmi těžce nesl, že neúmyslně zapříčinil potrestání jiných lidí a sám měl přijít o práci, která ho tolik naplňovala. Nakonec našel jediný způsob, jak z této svízelné situace nalézt východisko. Odpoledne 28. října vyšel do atria vsetínského zámku, kde se obalil lepenkovým papírem a následně zapálil. Ohořelý poté vyšel před vchod ze zahrady, kde si jej všimli procházející lidé a přivolali sanitku. Ta přijela po několika minutách a odvezla dr. Peroutku do vsetínské nemocnice. Ač bezprostředně po činu komunikoval se svědky a do sanitního vozu nastoupil sám, utrpěné popáleniny se ukázaly jako neslučitelné s životem a v jejich důsledku Bohumil Peroutka 30. října zemřel. Poslední rozloučení s ním proběhlo 5. listopadu 1969 v krematoriu v Olomouci.

Na stole zanechal Peroutka mimo knih, které měli kolegové vrátit, také dopis na rozloučenou. Tento existuje ve dvou verzích. Kratší se nachází ve vyšetřovacím spisu SNB, uložené v Brně-Kanících. V ní přímo uvádí: „I když má smrt je motivována jinak než smrt Jana Palacha, nech, poslouží dobré věci, které jsem nemohl pomoci svým životem!“ Delší dopis je uložen v osobní pozůstalosti dr. Peroutky v Muzeu regionu Valašsko. Tento dopis více zachycuje pisatelovo rozpoložení v době činu. Vyplývá z něj, jak silně dr. Peroutku rozrušila kampaň rozpoutaná komunistickými funkcionáři vůči redakci novin a tlak na jeho osobu, což umocnilo jeho vlastní psychické problémy, se kterými v životě bojoval, a přivedla jej k onomu zoufalému činu.

Po Samoetové revoluci byla v atriu muzea odhalena pamětní desky Bohumila Peroutky, stalo se tak 27. října 1994 u příležitosti 25. výročí jeho upálení. Hned po listopadu se v deníku Expres objevil článek, který dával smrt dr. Peroutky do souvislosti s upálením Jana Palacha a Jana Zajíce. Peroutku přitom nepřímo označil za jejich následníky. Ač příčiny smrti dr. Peroutky měly určitě politické pozadí, tak srovnávat jeho motivaci na stejnou úroveň jako u Jana Palacha a dalších lidských pochodní je přinejmenším problematické. Spíše než o promyšlený demonstrativní čin, se u dr. Peroutky jednalo o zoufalé východisko ze situace, do níž se dostal tlakem režimu.

POUŽITÁ LITERATURA

BALETKA, Ladislav. K výročí narození RNDr. Bohumila Peroutky. Nové Valašsko. 1990, roč. 39, č. 30 (1. 8. 1990), s. 3.

KOČÍK, René a Martin KUČNÝ. RNDr. Bohumil Peroutka: pohled na život a dílo vsetínského historika a abiturienta Masarykova gymnázia ve Vsetíně. Vsetín, 1994, 30 s.

MAŠLÁŇ, Pavel. Bohumil Peroutka – život muzejního pracovníka. Valašsko: vlastivědná revue. 2019/1, s. 9-12.

URBACHOVÁ, Eva. Bohumil Peroutka (1926-1969). Zpravodaj Okresního vlastivědného muzea ve Vsetíně. 1991, s. 65-66.