Svatý kútek byl místem v domácnosti, kde se soustředil (nejen) duchovní život rodiny. Sloužil k modlitbám (před jídlem, ráno i večer, během svátků, při narození či úmrtí), rozjímání, byl čestným místem pro vzácné hosty, ale odehrávaly se v něm i veškeré důležité rodinné a výroční obřady (svatba, Štědrý večer). Kromě náboženského významu měl také ochranný, lidé věřili, že dům i jeho obyvatele ochrání před nemocemi, neštěstím i zlem. Kútek byl projevem úcty k tradici a víře, jenž byly hluboko zakořeněné v každodenním životě valašského lidu. Podle movité situace rodiny se vyjímal v kútku různý počet předmětů. Vždy byl pečlivě udržovaný, čistý a sezónně vyzdobený. Jeho podobu lze v současné době vidět na Zámku Kinských ve Valašském Meziříčí v rámci výstavy Valašské nebe, jenž potrvá do 2. 11. 2025.
Základním vybavením byl stůl, lavice a židle. Ve středu (rohu) kútku se honosně vyjímala koutní skříňka (kútnica, kosten), příznačně pojmenována podle své polohy a tvaru. Podle své velikosti byla buď připevněná na zdi, v případě větších rozměrů stála přímo na zemi. Sloužila k úschově jak nejcennějších předmětů v domácnosti, tak prvků vztahujícím se k projevům víry. Na její horní straně býval umístěn nejčastěji krucifix ozdobený kočičkami (vrbou jívou) posvěcenými na Květnou neděli. Pomyslné hranice kútku nebyly striktně dány, ani jeho vybavenost. Zpravidla jej však mohl doplňovat kolovrátek či dřevěná truhla na oblečení, která mohla nahrazovat funkci koutní skříňky, stavěly se na ni svíce, nádobka se svěcenou vodou, kříž či modlitební knížky. Nad stolem se vznášela holubička, symbol Ducha svatého, pospolitosti a rodinného štěstí. Díky proudu vzduchu byla v neustálém pohybu a svůj pohled k ní obraceli nejen novorozeňata, jenž si tím bystřila svůj zrak.
Nad lavicí visela polička. Zdobnější kusy na sobě měly držáky na hrníčky a talíře, poličky jednoduššího tvaru sloužily pouze jako podstavec k uchycení podmaleb na sklo na zdi, které v různorodém počtu dominovaly kútku. Na podmalbách byli nejčastěji vyjeveni světci, ale také veršovačky s domácím požehnáním, nebo významné události ze života Ježíše Krista. Lidé se ke svatým patronům a pomocníkům obraceli v těžkých životních situacích, nemocech, přírodních katastrofách či podle potřeby pomoci – například při hledání ztracených věcí k sv. Antonínovi, při bouři k sv. Tekle, při bolestech hlavy k sv. Františkovi, při nemocech k sv. Lukáši, za dobrou úrodu k sv. Martinovi. Nejčetnějšími podmalbami v domácnostech na Valašsku bylo Srdce Mariino a Ježíšovo, sv. Florián, sv. Jiří, sv. Jan Nepomucký, sv. Josef, Panna Marie, sv. Anna, Bůh Otec, Svatá Trojice, sv. Jan Křtitel.
Domácí zbožnost byla důležitá mimo jiné i v momentech, kdy lidé neměli možnost pravidelně navštěvovat duchovní místa (kostely či kaple), proto si alespoň touto cestou udržovali vztah s Bohem. K projevům zbožnosti v lidovém prostředí patřily domácí oltáře či svátostiny, svaté obrázky, utěrky, sošky, kropenky se svěcenou vodou, růžence, křída, společné čtení z Bible či modlitby. Na stolech stávaly baňaté džbánky s úzkým hrdlem naplněné vodou ze zázračných pramenů, na Valašsku známé jako kubaňky (plucary, črpáky či čutorky). Lidé si v nich přinášeli vodu z poutních míst, ať již za účelem zdroje tekutin při putování, nebo ve víře v její léčivou sílu a moc, například při žehnání hospodářství, domácích křtech, jako symbol čistoty a spojení s Bohem. Nejvýznamnějšími poutními lokalitami na Valašsku jsou sv. Hostýn, Zašová a Radhošť.
Foto: Interiér chalupy č. 613, Hrubá Stanovnice. (fotoarchiv MRV)