„Sil už samozřejmě ubývá a nohy tolik neposlouchají. Ale fantazie a motivace tvořit tam stále jsou, takže chci ten čas, který mi tady ještě zbývá, patřičně využít“. Těmito slovy zahájil náš rozhovor akademický malíř Jiljí Hartinger, kterého jsme navštívili u příležitosti jeho letošních devadesátých narozenin v ateliéru v centru Karolinky. Při setkání byla i Mistrova manželka, akademická malířka Jiřina Hartingerová, jež do našeho povídání přispěla řadou zajímavých vzpomínek a postřehů.

Na úvod Vám samozřejmě srdečně gratuluji ke krásným kulatinám a začneme obligátní otázkou: Jak se Vám vede?

Děkuji za optání, daří se v rámci možností dobře. Věku samozřejmě neutečeme, ale snažím se tomu nepodléhat a ještě pár věcí dotáhnout, pokud mi budou síly stačit. Mám ještě spoustu nedomalovaných věcí, ve stádiu zrodu, ale také pár nových představ, co ještě ztvárnit. Jednak tedy dotáhnout do definitivního konce cyklus lidových zvyků a k tomu namalovat pár obrazů, ve kterých se bude snoubit Valašsko, poezie, romantika a všechny mé dosavadní zkušenosti.

Co Vás v poslední době nejvíce potěšilo?

Nejprve se vrátím dva roky zpět, kdy se mi splnil životní sen, a dostal jsem možnost vystavovat ve slavném pražském Mánesu. Tak, jako je pro divadelníky mekkou Národní divadlo, tak pro výtvarníky je to Mánes. Už když jsem v mládí studoval vysokou školu v Praze, snil jsem o tom, že tady jednou budu vystavovat. A ono se to nakonec splnilo. Když mě oslovili, samozřejmě mě to obrovsky potěšilo, na druhou stranu to byla velká odpovědnost vybrat tu správnou kolekci. Takže jsem to i s manželkou několikrát přebírali a přehazovali, abychom tam, co se týká úrovně, obstáli. Byl to pro mě obrovský zážitek a velká čest.

V loňském roce jste také získal ocenění Zlínského kraje za celoživotní dílo.

Nominace proběhla formou ankety a byl jsem vybrán z asi dvaceti jiných aspirantů. Náš kraj je velký, konkurence byla velmi kvalitní a já se tímto zařadil po bok věhlasných umělců tohoto krásného regionu. Ocenění mi předával pan hejtman. Moc si toho vážím a dalo mi to další chuť ještě pokračovat v tom mém uměleckém řemesle. I když samozřejmě už ta aktivita není tak veliká.

Aktuálně máte za sebou úspěšnou výroční výstavu Roky s barvami, která probíhala od června do srpna v informačním centru Zvonice na Soláni.

Byl to takový průřez celou tvorbou rozdělený do třech částí, které obsáhly začátky, pak takový ten hlavní střed s malbami a nakonec také grafiku. Vybrali jsme opět čtyřicet obrazů, ale na rozdíl od Mánesu prakticky výhradně zaměřených na Valašsko. Chtěli jsme, aby to bylo čitelné, aby se to vztahovalo k našemu regionu a lidé v tom viděli něco, co znají a působilo to na ně pozitivně, pohladilo na duši. Protože teď, co se různě vystavuje, působí na lidi hodně depresivně a z mého pohledu tomu chybí nějaký řád, smysl a taková ta zručnost a řemeslo, jak říkají Francouzi „métier“. Žijeme v nelehké době, máme hodně starostí a já jsem chtěl, aby moje výstava udělala lidem hlavně radost. A z reakcí návštěvníků myslím, že se to povedlo. Já jsem moc rád, že se to odehrálo právě ve Zvonici, protože je mou srdcovou záležitostí. Byl jsem u zrodu myšlenky na její vybudování, klepal jsem na její základní kámen a teď jsem tady oslavil devadesátku krásnou výstavou.

Valašsko umíte krásně namalovat. Jak byste svůj vztah k němu popsal slovy?

Tak jednak jsem se tu narodil. Jsem tu doma. Žádná, jak se říká, naplavenina. Ty chodníky tu mám prošlapané a jsem tady zaklíněný tělem i duší. Tento můj vztah následně přerostl i do roviny umělecké. Valašsko maluju od mladí inspirován umělci jako byli Jan Kobzáň či František Podešva. Maluju tu naši krásnou krajinu, její atmosféru a lidi, kteří v ní žijí. Ano, občas jsem si od něj potřeboval oddechnout, abych ho znovu viděl ostřeji. A tak jsem se vydal do velkých měst, nejen tuzemských, ale i zahraničních a vytvořil obrazy, které mám také stále velmi rád. Město samotné mi ale na duši moc dobře nedělalo. Když jsem například přijel za manželkou do Brna nebo do Prahy a viděl tam ten chaos a cirkus, co tam byl, tak když jsem se pak vrátil zpátky na Valašsko a zašel třeba do Stanovnice nebo do Kobylské, kde byl klid, šuměly stromy a ptáci zpívali, tak to byl pro mě vždy obrovský elixír života. Zkrátka a dobře, je to můj domov, hlavní zdroj inspirace a místo, kde je mi na světě nejlépe.

Paní Jiřino, jak je to s Vámi a Valašskem?

Já sice pocházím z Brna, ale Valašsko je pro mě láska doslova na první pohled. Byla jsem tady na výletě v osmé třídě na základní škole a zdejší krajina mi už tehdy učarovala. O dva roky později jsme se potkali Jiljím na střední umělecké škole v Brně. Já jsem začínala, bylo mi šestnáct let. On už byl ve starším ročníku. Ze začátku jsem vůbec netušila, že je z Valašska, ale když jsem to zjistila, musím říct, byla jsem opravdu ráda. Pak měl odjet na začátku prázdnin domů a rodiče mě s ním nechtěli pustit. Byla jsem mladá a hlavně ještě nezletilá dívka. Byla jsem z toho hodně špatná a pořád doma brečela do polštáře. Až maminka říkala: „To děvče nám asi umře“. Nakonec se tady jela podívat, kam mě to tak táhne, a jaká je to rodina. No a od té doby jsem na Valašsku jako doma. Žije se tady krásně. Kvůli mé tvorbě jsem ale musela průběžně pobývat i v Brně. Jednak jsem tehdy hodně realizovala věci do litografického kamene a právě v Brně byla jediná k tomu uzpůsobená dílna. Také jsem se zabývala netkanou tapisérii, což byl patent Československa, a do Brna se tak sjížděli umělci z celého světa. Takže my se při té naší tvůrčí činnosti celoživotně tak nějak vzájemně tolerujeme a respektujeme. Manžel občas do Brna jezdil a stále jezdí se mnou, měl tam i svůj ateliér. Ono to totiž občas není špatné, to srovnání města s tou dědinou. Nejen co se týká umění, ale i běžného života.

Projevilo se Valašsko i do Vaší tvorby? Ovlivnila Vás nějakým způsobem ta manželova?

K první otázce musím, říct, že určitě ano, zejména co se grafiky týče. Ve výtvarné činnosti jsme se ale navzájem, myslím, nijak neovlivňovali. Máme trochu odlišné náhledy. On odsud pochází a je taky chlap. Já to mám takové poetičtější. On mi do toho, jak se říká, nikdy nekecal a nekecá. A já jemu také ne. Spíš si to tak navzájem obdivujeme, někdy konzultujeme techniku či kompozice. Má to pro nás velký význam. Stále nás to posunuje. 

Vaše životní i umělecké cesty se spojily v Brně. Mohl byste nám Mistře ve zkratce přiblížit tu předcházející cestu z malé vesnice na prestižní střední uměleckou školu?

Rodiče byli chudí, otec šel navíc na invalidní důchod, a tak jsem už v šestnácti letech musel pracovat ve fabrice, jako zámečník. Pořád jsem si ale říkal, že bych chtěl být malířem, protože jsem viděl malíře Podešvu, jak se má dobře a přitom dělá to, co já mám tak rád. Měl jsem 420 korun na měsíc, 200 korun jsem dával mamce a 200 korun jsem si odkládal, že bych ještě chtěl studovat. Ve fabrice jsem navštěvoval výtvarný kroužek a vedoucí se znal právě s Janem Podešvou. Chodil k němu malovat a brával mě s sebou, takže jsem měl možnost malovat s opravdovým Mistrem. Dělali jsme s našim kroužkem různé výstavy po okolí a jednou, když jsem jel na Vsetín, tak si ke mně ve vlaku v Novém Hrozenkově přisedl učitel Jožka Orság Vranecký. Slovo dalo slovo a on mi zprostředkoval setkání s profesorem Karlem Langerem. Ukázal jsem mu své práce, on mě doporučil a zanedlouho jsem šel dělat talentové zkoušky do Brna. Strašně mi tehdy pomohlo téma zkoušky, které znělo: Výkup obilí na družstevním statku. Už jsem tehdy měl nějaké zkušenosti od Podešvy či Kobzáně a namaloval jsem, jak chlapi ve valašských krojích dávali pytle na decimálky. Profesoři uznale pokyvovali. Ostatní u zkoušek udělali jen takové školní výkresy, takže se to povedlo.

A jak to bylo u Vás paní Jiřino?

Já jsem to v tomto směru měla jednodušší, než Jiljí. Než jsem našla na střední školu, tak jsem se učila u rakouského malíře, který žil v Brně a já jsem k němu chodila do ateliéru malovat. Maminka měla ráda výtvarno a velmi ráda malovala, takže mě k tomu postupně dovedla. V rodičích jsem měla velkou podporu.

Pak jste Mistře odešli společně studovat do Prahy…  

Mě se popravdě na vysokou školu ani nechtělo. Byl jsem zamilovaný do Jiřiny a viděl jsem se spíš na Valašsku. Nakonec mě Langer přesvědčil, že by to byla škoda to nezkusit. Udělal jsem zkoušky a navíc se tam nakonec podařilo dostat i Jiřině, takže to bylo výborné. Říkala mi, že se jí tehdy ptal, jestli nezná nějakého Hartingera a ona nevěděla, jestli má říct ano nebo ne, aby si nemysleli, že chce nějakou protekci. Tak mě raději zapřela. Oba jsme pak úspěšně vystudovali a od roku 1967 jsme manželé.  

Jste manželé – akademičtí umělci, máte za sebou spoustu výstav u nás i v zahraničí. Nikdy jste ale nevystavovali spolu. Nepřemýšleli jste nad tím někdy paní Jiřino?

I když by to možná mohlo být zajímavé, protože podobných uměleckých dvojic v našem regionu moc není, jestli vůbec nějaké jsou, tak vzhledem k odlišnosti naší tvorby je to obtížně realizovatelné, co se týká světla i nároků na prostor a dalších věcí. Nemusíme mít všechno. Manžel vystavoval ve Zvonici letos, já tam budu mít výstavu příští rok ke svým půlkulatinám.  

Sledujete stále uměleckou scénu? Jak se Vám líbí současné umění?

Na po pravdě jsme z toho docela rozpačití. Je to malování, ale takové ode zdi ke zdi. Chybí tomu to řemeslo, zručnost i kompozice. Někde vylít barvy, vyválet se v tom a pak to nějak pojmenovat, to umí i děcko. Když tady občas přijdou žáci místní umělecké školy, tak je vezmu do ateliéru v zahradě a kromě jiného jim ukazuju kresbu tenisek, kterou jsme dělali na škole my v rámci cvičení. Je to obyčejná kresba tužkou, na které jsme pracovali, dokud to nebylo dokonalé z hlediska perspektivy a kompozice. A tímto způsobem jsme dělali i figury a další věci, klidně několik hodin denně. Beru to, že umění někam směřuje, ale ten základ by tam dle mého názoru měl být, jako u každého oboru. To mi v současném moderním umění chybí.

Mistře a ještě jedna osobní otázka na závěr. Říká se, že od určitého věku jubilea nejsou jen časem oslav, ale i bilancování. Ohlížíte se i Vy?

To víte, že ano. Samozřejmě to v životě nebylo vždy úplně jednoduché, ale celkově si myslím, že jsem měl velké štěstí. Potkal jsem dvě životní lásky, se kterými jsem prošel ve vzájemné harmonii podstatnou část svého dosavadního života – manželku Jiřinu a výtvarné umění, jež se mi dokonce stalo obživou. Lidé se mě často ptají: „Za svůj život jste toho vytvořil opravdu hodně, vystavoval jste tam a tam. Máte ještě chuť malovat?“ A já jim na to říkám: „Bylo vytvořeno hodně věcí, ale nejen Rembrandt, nejen Piccaso a Chagall, ale i Hartinger dává rostlině trochu vláhy, aby mohla růst.“ Malování je můj život a myslím, že i já jsem svou trochou přispěl k rozvoji umění v našem regionu. A jsem za to velmi vděčný všem, kteří mi na této cestě pomáhali.

Za rozhovor poděkoval Jiří Koňařík