Místní (názvy sídel, ulic, objektů apod.) a pomístní (názvy neobydlených přírodních či umělých objektů) jména slouží po staletí člověku k lepší orientaci v krajině, kterou obývá. Nejprve byla předávána ústně, s rozvojem kartografie získávala i písemnou podobu. Teprve od 18. století jich začíná postupně přibývat i v nejrůznějších úředních knihách, neboť hrála důležitou roli při evidenci majetku a povinností poddaných vůči vrchnosti. S nástupem moderních technologií a postupným upouštěním od tradičního maloplošného zemědělství význam pomístních jmen začal upadat a především ta historická z krajiny mizí stejně rychle jako lidé, kteří v ní hospodaří. A s nimi mizí i příběhy, které vyprávějí – příběhy viděné očima prvních osadníků, kteří do pomístních názvů otiskli kus její historie a jejichž prostřednictvím lze zrekonstruovat podobu konkrétního místa i o mnoho staletí později.
Nejvíce pomístních názvů se dochovalo v oblastech s dlouhou sídelní kontinuitou – příkladem takové nepřetržitě užívané kulturní krajiny je i halenkovské údolí Lušová, jehož osídlení je starší než obce Halenkov samotné. Halenkov byl oficiálně založen v éře sílící pasekářské kolonizace, jejímž principem bylo hospodářské využití zdejšího území vsetínského panství v čím dál vyšších polohách, v kopcích. Se stoupající nadmořskou výškou zároveň klesala úrodnost půdy daleko za hranici možností uživit se na ní obilnářstvím, kterému bylo obyvatelstvo navyklé z nížin. Východisko nabídla živočišná výroba založená na pastvě dobytka a zpracování jeho produktů.
Názvy vázané na pasekářskou, potažmo valašskou kolonizaci jsou tedy velmi staré a jelikož často pocházejí z jazykově pestré balkánské oblasti, může být jejich objasnění složité. Původně ani neznačily konkrétní místo, ale byly obecným pojmenováním nejdůležitějších orientačních bodů – např. vrcholu kopce (čup), odlesněného hřebene (gruň), dělícího hřebene (beskyd), louky (palúch), podhorského hospodářství (paseka), bezlesí (planisko), lesní lučiny (polana) či soutoku potoků (ráztoka). Počátky osídlení Halenkova nelze datovat přesně, i jeho oficiální vznik v 50. letech 17. století byl spíše úřední oficialitou a stvrzením stávajícího stavu – v době založení zde už měla existovat kaple (existence církevního objektu je vázána na stabilní množství usedlíků v jeho spádové oblasti) a panská potašárna právě v údolí Lušová. Potašáři čili salajkáři zde pro vsetínské panství pálili přímo v lesích bukové dřevo na popel, aby ho primitivními chemickými postupy upravovali a poté expedovali do sklárny v Břežité či prodávali dalším řemeslníkům. Jejich činnost tak šla ruku v ruce s pastevci a pasekáři, kteří dobytek zprvu sice pásli v lesích (tehdejší lesy nebyly oproti zažitému přesvědčení neprostupným pralesním hvozdem, ale spíše řídkou parkovou krajinou), ale zároveň je průběžně proměňovali v pastviny, čímž zároveň vznikalo enormní množství dřevní hmoty, pro kterou vzhledem k tehdejší neexistenci průmyslu a dopravní sítě neexistovalo takřka jiné využití než pálením na popel nebo výrobou dřevěného uhlí.
Že se v počátcích potašáři s pastevci v Lušové setkali, dokládá právě množství starobylých a vzájemně se mísících pomístních názvů, které jsou v archivních pramenech zachytitelné v ustálené podobě již krátce po založení Halenkova a tedy ilustrují prvotní hospodářské preference. V případě Lušové nejde jen o samotné údolí a potok jím protékající, ale i vrch Lušovka. Stejný pomístní název se objevuje také na rožnovské straně hraničního hřebene a koresponduje s faktem, že větší je hustota osídlení údolí Lušové v jeho horní části, kde navazuje na hřebenové partie. Jakkoliv by bylo atraktivní odvodit název samotného údolí, navíc do počátku 20. století psaný často ve tvaru Lužová, od činnosti panské potašárny, a tedy „lúžení popela“, pravděpodobně vznikl od „horských lužin“, čili dle synonyma pro les, na který tu první osadníci naráželi na každém kroku. Ne však v dnešním významu lužního lesa, který zde nikdy nerostl. Jako památka na jednu z mladších lokací panské potašárny se do dnešních dní dochoval pomístní název Solajka či Salajka, vázaný na chalupu č. p. 10 na hrozenkovské straně údolí.
Ať už se tu první osadníci věnovali chovu krav, ovcí a koz nebo vypalování lesa, obživa to nikdy snadná nebyla. Nesnáze s obděláváním chudé valašské půdy se otiskly do pomístních názvů jako Močárna (mokřina), Žebračka (chudá, jalová půda) nebo Papradný (plochy zarostlé kapradím). Podobného původu jsou i názvy Spálený nebo Planý Grúň, o kterých se k polovině 18. století zmiňuje kronika vsetínského panství: „Co se týče vrchnostenských pastvin, tedy jsou na kamenitých kopcích na půdě zarostlé mnohým křovím, kde v trochu suchém roce se tráva úplně spálí a dá jen nepatrný užitek. Je to zde vůbec nejhorší chléb“.
K termínům vysvětlujícím využití území, které se však z obecného povědomí pro ztrátu funkce vytratily, patří javořiny. Javořiny nebyly javorové lesy, jak by se mohlo zdát, ale řídké pasené lesy až bezlesí, které vrchnost dávala do dědičného nájmu – v Lušové se to týkalo javořiny Půl Hubokého (s jádrem v sousedním údolí Hluboké a opravdu původně psané ve tvaru Huboké, odkazujícím na tehdejší podobu mluvené řeči), a javořinu Lužová stará, která se později rozdělila na dosud existující části Křížné a Stařanská.
Foto 1: Mapa javořiny Stařanská, která vznikla rozčleněním původní javořiny Lužová.
Javořiny tedy taktéž úzce souvisí s pastevectvím, stejně jako např. názvy Kačurovská (z rumunštiny, cacior je označením ovce), Grapnatá (ovce kopýtky rozrušovaly drn, na svazích vytvářely chodníky, ze kterých silné deště splavovaly půdu a vznikala obnažená štěrkovitá místa, grapy) nebo Korýtka (místa, kde se chodil napájet dobytek, čili dobře přístupný potok nebo také dno údolí). Obdobného původu pravděpodobně bude i nejexotičtější z lušovských pomístních jmen, a sice vrch Figový. Pojmenování si mohli osadníci-pastevci zvolit dle výraziva ze své karpatské domoviny, kdy figa znamená doslova nic. Tak i Figový by byl kopcem prázdným, holým, tedy již odlesněným salajkáři a využitelným k pastvě dobytka, zatímco okolí ještě bylo více či méně zalesněné. Figový je v současnosti učebnicovým příkladem úpadku užívání a znalosti původních pomístních jmen, které jsou bez zjevného kontextu a vztahu k místu komolena do novodobých tvarů, které původní význam zkreslí či změní. Z Figového se totiž v současných mapách stal Fíkový.
S pastevectvím souvisí dále název doliny Zákřesová, pocházející z polštiny – od slovesa křesovać, ve významu okřesovać četyne znamená osekávat větve. Osekávané větve listnáčů, tzv. letina či letnina, byly důležitou zimní složkou krmiva pro ustájený dobytek.
Foto 2: Strom ořezávaný na letninu býval na Valašsku typickým, dnes však výjimečným krajinotvorným prvkem.
Naopak salajkáři zřejmě stojí za pojmenováním údolí a stejnojmenného potoka Indych, ať už přihlédneme k pověsti o původu názvu, která jej odvozuje od těžby modrého barviva – indiga, nebo se budeme držet písemné podoby pomístního jména, která se objevuje v 19. století ve tvaru Judich (resp. Judich Bach) – a je tedy synonymem pro Židovský potok. Kde se v Lušové vzali židé? Opět coby salajkáři. Z Judichu se Indych stal buď chybným přepisem z kurentu, nebo se tam kdysi v minulosti opravdu indigo „těžilo“, jak pověst praví. Indigo je sice modré přírodní barvivo získávané z rostlin, čili těžit jako nerost nejde, ale oním ložiskem indiga mohla být zapomenutá hromada kalcinované potaše. Potaš byla v minulosti nezbytná při výrobě mýdla či zpracování kůží, neobešli se bez ní skláři ani železáři. Vyráběla se tak, že dřevní popel se proléval horkou potoční vodou a odpařoval na mělkých železných pánvích, k finalizaci výrobku bylo potřeba louženinu ještě přepálit, čímž se zbavila zbytkové vody a organických nečistot. Výsledným produktem byl bílý či namodralý prášek, který bylo nutné skladovat v naprostém suchu. Pokud se totiž dostal do kontaktu s vodou, ztvrdl do podoby kamene více či méně namodralého odstínu.
Ke starobylým pomístním názvům lze zařadit i pojmenování kopců hraničního hřebene mezi bývalým rožnovským a vsetínským panstvím jako Beskyd (ve významu hraniční vrchol) nebo Skálí (původně Skalnaty Berg), významově odkazující na geomorfologii místa. Se Skálím jsou svázány i názvy Horní a Dolní díry, související s erozní činností svahu. Různé ďúry bývají vděčným tématem lidových pověstí – a nevyhnuly se ani dírám zdejším, spojeným s pověstmi o zbojnicích, ukrytých pokladech či podzemních jeskyních. V prostoru hraničního hřebene se setkáváme ještě s jedním starobylým pomístním názvem, a sice lesem Peciválka, z něhož vytéká stejnojmenný potok, který dal jméno i jednomu z lušovských údolí. Les Peciválka je v poslední třetině 19. století dělen na Velkou a Malou Peciválku, ale s odpočinkem má tento název asi máloco společného, přestože tak hovoří jedna z pověstí o jeho původu. Dle ní měl v Peciválkách celý rok pást dobytek pasák, který byl líný sejít do údolí a lidé o něm proto říkali, že je pecivál. Název však mohl vzniknout názvukem na německé pomístní jméno, které by mu dali opět salajkáři, jejichž rodným jazykem byla pochopitelně němčina. Peciválka se původně v pramenech objevuje ve tvaru Petzwalka a dá se tedy vyvodit původ názvu z významu „Medvědí les“. Ne přímo ve smyslu pojmenování po obávaném chlupáči (i když medvědi se zde vyskytovali až do 19. století), ale ukazujíce na těžko přístupné a neobydlené hraniční území. Tak jej zachytilo ještě 1. vojenské mapování v 2. polovině 18. století – jako celistvý pás lesa mezi horským hřebenem a ojedinělými pasekami níže v údolí, jehož okrajem si pasekáři našli cestu na hřeben až o půl století později, ne však z Lušové, ale sousední Dinotice.
K dalším dosud živým názvům starého původu patří i vrchy Křížný, Kuželek či Okrúhlá (dle specifického tvaru) či Kladnatá (ve smyslu kopce, jehož vrcholová část je „rozkladená“ na mnoho stran). Pojmenování se nedočkaly důležité orientační body jen dle svých vlastností či využití, ale často samozřejmě i dle přízvisek osadníků – příkladem jsou pomístní jména jako Andrýšce (Andrýskovi), Horijáci (Hortusovi), Dunčová (Dunčovi), Machavka (Machawovi) níže údolím např. Strbaci (Strbačkovi).
A jak tedy vypadalo údolí Lušová v dobách, kdy vznikaly výše uvedené názvy? Jak i jejich hustota ukazuje, jádro osídlení se v minulosti koncentrovalo do horní části údolí, kam přirozeně směřovala kolonizace oblasti, vázaná na lesní hospodaření panství. Dolní část údolí byla postupně zasídlována proti proudu Lušovského potoka.
Samotné dno údolí nebylo přívětivé kvůli nestálému a proměnlivému korytu dravého horského potoka, navíc zarůstalo vlhkomilnou a odolnou vegetací, mezi kterou se voda pravidelně rozlévala. Ještě koncem 18. století se k pozemní dopravě využívala běžně štěrková koryta potoků či Bečvy, jen na bahnitých místech byly komunikace vyvedeny na břeh. Sezonně bývaly údolní cesty zcela nesjízdné a tehdy měla výhodu právě místa vázaná na hřebenové komunikace. Dopravní situace v údolí se měnila každé jaro a ustálila se až v 1. polovině 19. století. Místa pro stavbu nových obydlí i proto bylo nutné hledat na vyvýšených terénních terasách. I tak trvalo až tři generace, než byli pasekáři schopní dovršit částečné odlesnění a kultivaci kyselé lesní půdy, aby dokázala skromně uživit rodinu. Nový sídelní areál přitáhl množství bezzemků z pomezí Moravy, Slezska, Slovenska a Haliče, což se odrazilo právě v často neobvyklých pomístních a koneckonců i osobních jménech. Vzhledem k intenzivnímu hospodářskému využití zdejších lesů od 17. do konce 19. století se nad údolím často nepřetržitě po dlouhé měsíce vznášel hustý dým z obrovských hořících hromad stromů a větví. Jak byla tato činnost obtěžující, může naznačit název nedalekého údolí Kychová (Kýchowá), kde fungovala druhá panská potašárna. Některé stromy salajkáři pálili i „nastojato“, kdy udržovali oheň pouze uvnitř stromu, čímž neohrožovali požárem okolní les, navíc z vyhořelých stromů takto vznikal polotovar pro výrobu dřevěných kadlubů často o více než metrových průměrech. Nejpozději v polovině 19. století bylo údolí takřka bezlesé, s pouhými enklávami původního smíšeného lesa v oblasti Peciválek a na severním svahu nad potokem Peciválka, souvislý les rostl i zhruba v polovině údolí ve vrcholových částech hřebene mezi Halenkovem a Hrozenkovem. Stromy v blízkosti obydlí se navíc intenzivně osekávaly na zimní krmení. Bezlesí však začalo působit velké škody související s erozí horských svahů, a to nejen zde, ale po celém Valašsku. Od poslední třetiny 19. století proto začaly být pastviny opět zalesňovány. Zhruba v té době tu končí svou činnost i poslední salajkáři, jejichž archaické potašárny na březích vodních toků postupně nahradila průmyslová velkovýroba.
Foto 3: Mapa pomístních názvů do r. 1900 (mapový podklad Geoportal, úprava autorka).
Za upřesnění lokalizace historických pomístních názvů tímto děkuji všem osloveným sousedům. Pokud některé z pomístních názvů nebyly do tohoto výčtu zařazeny, stalo se tak z důvodu, že se jejich stáří zatím nepovedlo ověřit, případně jsou prokazatelně novodobé. Stejně tak lokace některých názvů v mapě se může lišit od zažitého zvyku – v souvislosti se ztrátou smyslu pomístních názvů v posledním století tyto mnohde volně „plují krajinou“ a pojmenovávají jiná místa než v minulosti.