„Pěsničkový profesor“ Jan Nepomuk Polášek, jehož 150. výročí narození připadá na letošní rok, proslul vedle své bohaté pedagogické a kompoziční činnosti především sběrem lidové písně. Ať už se svým učitelem Leošem Janáčkem nebo později s kolegou Arnoštem Kubešou se mu povedlo od sklonku 19. století do poloviny 20. století zachytit v terénu několik tisíc písniček. Bohatým zdrojem lidového zpěvu, hudby i tanců na Valašsku bylo salašnictví. Život pastevců na horách Polášek viděl jako „život blíže k nebi, zbaven vší přítěže všedního života, jenž jest prožíván stále v jakémsi jiném, lepším duševním stavu, tato tvůrčí síla jedinců pak dala svému lidu hojnost krásy v písni, tanci a fujarové melodii.“ Inspirací pro hudební tvorbu byly dávným valachům a bačům na horských salaších pastýřské melodie opěvující betlémské pastýře. Narození Ježíška ve chlévě inspirovalo lidové skladatele k oslavným a veselým písním, v nichž opěvovali radostnou betlémskou událost, se zaujetím líčili scény s andělem a pastýři, scény u jesliček, kdy se pastýři první přišli poklonit novorozenému Ježíškovi, když tři králové přinesli dary. Dodnes jsou jistě každému známy tyto milé vánoční písně s ústřední motivací – pastýřům se ukáže hvězda, za ní i se svými stády spěchají a nesou ze svého skromného majetku dary – ovečku, beránka, kožešiny, sýr, chleba aj. Mnohé staré valašské koledy jsou pozůstatkem právě vánočních salašnických zpěvů či celých betlémských her.
K osobitým projevům obyvatel horských oblastí patřily též písně žatevní či písně zpívané u ostatních prací v přírodě. Tak helekačky byly nejčastěji zpívány mladými děvčaty, které pásly na pasekách koně a dobytek. Jejich zpěvy se nesly mezi kopci a stráněmi; tak se dorozumívaly i na velké vzdálenosti nebo si krátily dlouhou chvíli při pasení. Zpravidla o žních se zpívaly hečené – popěvky s dlouze drženými tóny, které následně tvoří ozvěnu.
Polášek věnoval při svém putování valašskou krajinou pozornost také odzemku, tanci, který pro nedostatek tanečnic valaši na salaších tančili jako sólový mužský tanec, kdy mezi sebou závodili v dovednosti a mrštnosti, s čímž se pak v údolí „při muzice“ dokázali náležitě pochlubit. Valašské horské salaše, resp. její obyvatelé, daly v neposlední řadě vzniknout i dřevěným vrtaným píšťalám, tzv. „přebíracím“, o sedmi dírkách, známějším jako fujary. Na ně pasáci pískali melodie, které si sami vymýšleli – a které si pan Polášek tak rád zapisoval.
Pokud si chcete některé ze zapomenutých pastýřských hudebních nástrojů prohlédnout, máte příležitost – v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí je až do května letošního roku k vidění výstava připomínající jak sbírání lidových písní, tak kořeny, z nichž na Valašsku vyrostly.
Článek zveřejnil Valašský deník 2. 2. 2023, odkaz zde.