Krajinářství jako výtvarná specializace se v českých zemích rozvinulo především díky osobnosti malíře Julia Mařáka a jeho krajinářské škole, kterou vedl na pražské akademii v letech 1887–1899. Základem Mařákovy školy bylo pečlivé studium krajiny, k čemuž přispívaly i každoroční dvouměsíční exkurze do přírody. Jak později vzpomínal jeden z jeho posledních žáků, Ota Bubeníček (1871–1962), k neoblíbenějším místům patřila Okoř nebo Lochovice u Zdic, ale budoucí mistři české krajinomalby se nechali zlákat i do malebných míst daleko od Prahy. Studenti si sebou na plenéry kromě malířské výbavy brali i prázdné slamníky a vlněné houně a školní pokladna pokryla nejen cestu a ubytování, ale i 2 až 3 piva pro studenta denně.
Konkrétně Ota Bubeníček věnoval většinu svého díla a malířského citu pro barvu, světlo a atmosféru jihočeské krajině, ale krátce po studiích a stipendijních stážích v Paříži zavítal i na Valašsko. Později sám návštěvy Valašska označil za „malířskou a kreslířskou žeň z tohoto nádherného kraje“. Potvrzují to jak díla samotná, která tehdy sklízela obdiv na výstavách v Mnichově, Londýně a samozřejmě i v českých zemích, tak i současná výtvarná kritika a sběratelé.
A která místa byla na počátku 20. století pro Bubeníčka a další mistry pražských malířských škol ty nejinspirativnější? V roce 1907 to bylo Vsetínsko, kam zmíněného Otu Bubeníčka a další tři malíře nalákal vsetínský rodák, malíř František Hlavica. Z dochovaných skicáků zjistíme, že Bubeníčka uchvátily roubenky ve Lhotě u Vsetína, Janišov a Rokytnice – na Vsetínsku strávil celý srpen. O rok později, opět v srpnu, se s dalšími pěti malíři vypravil na Horní Bečvu. Na plenéru na Valašsku byl i v roce 1912, kdy strávil dva týdny na přelomu srpna a září ve Valašském Meziříčí a ve Štramberku. Jak dokládají kresby ze sbírek rožnovského skanzenu, ve Valašském Meziříčí jej zaujaly žánrové scény z tržiště a roubené chalupy z tzv. meziříčských Benátek i nedaleké Juřinky a Poličné.
Valašská krajina je v srpnu zkrátka malebná a inspirativní – tedy přinejmenším před více než stoletím byla. A své kouzlo má určitě i teď, jen těch slavných malířů – krajinářů už člověk venku tolik nepotká.