Málokteré dnešní „turisty“, namačkané hlava na hlavě na některém z nemnohých valašských vrcholků, z nichž je ještě něco vidět, neboť na nich nerostou jinde takřka všudypřítomné smrky, napadne, že ještě před pár desítkami, potažmo stovkami let vypadalo Valašsko jinak. Především hory a jejich hřebeny byly holé, bezlesé. A voněly. Celoročně. Ale hlavně na podzim. Ve vzdálenějších staletích, kdy se zdejší kopce teprve zalidňovaly a vznášel se nad nimi především dým páleného klestí a klučených stromů, případně kouř od ohně salaší, to tady ještě pravda moc nevonělo. Nicméně v té době ještě noha turisty na kopce stejně nevročila, protože turistika jako taková neexistovala a krásou Valašska z nadhledu se kochali (pokud na to měli vůbec čas a náladu) jen místní horalé. Když si ale první návštěvníci z měst na kopečky cestu našli, tak už to tady vonělo. Ovocem. Hlavně jablky, švestkami a hruškami. Tehdy ještě sušenými či vařenými, připravovanými jako důležitá součást zimního jídelníčku. Utekla dvě tři desetiletí a na přelomu 19. a 20. století první skutečné turisty vítaly valašské kopce zcela jinou vůní. Vůní z domácích palíren, tehdy ještě legálních a dokonce oficiálně podporovaných.

Co se náhle událo, že Valach, navyklý nejen tvrdé dřině, ale hlavně tvrdému alkoholu, svým složením a silou dnešnímu konzumentovi nekonzumovatelnému, náhle dal přednost výrobě ovocné pálenky? Za vším (ne)hledej ženu. A obchodníka, potažmo židovského obchodníka. Tak, jak se totiž nad valašskými kopci vznášela vůně rozpékajícího se ovoce v sušárnách, tak běžely po městských promenádách a při nedělních korzech mezi paničkami klepy, že valašské sušené ovoce, hlavně tedy švestka, je malá, chuti bídné a zkrátka příliš obyčejná a kdo chce jít s dobou, pošle služku na trh pro švestku z Bosny, velkou, voňavou, šťavnatou, chuti lahodné a městskému apetitu lépe vyhovující. Třebaže mnohem dražší. A tak se stalo, že o místní produkty přestal být zájem. Provizorní řešení našli velkoobchodníci, kteří na vesnicích a pasekách ovoce skupovali a vozili na městské trhy – ani jim se totiž nelíbila vzniklá situace, protože to znamenalo, že pro poptávané ovoce už nestačilo zajet pár kilometrů, ale museli sami čelit konkurenci balkánských obchodníků. A tak si u Valachů začali objednávat ovoce málo usušené a tím pádem i větší, štavnaté… Ano, takřka dokonalý padělek švestky vonící dálkou, byl za zlomek nákladů na světě. Nějaký ten rok to fungovalo, než se byznys zhroutil úplně. Ale Valach přesedlal na ještě výnosnější zpracování svých ovocných výpěstků, a sice jejich destilování. A tato tradice se Valašska drží zatím nejpevněji ze všech.

Článek otiskl Valašský Deník 24. 9. 2020, odkaz zde.