Zámek Kinských slouží od konce 40. let 20. století k muzejním účelům. Již za pár měsíců se jeho brány po generální rekonstrukci znovu otevřou veřejnosti, připomeňme si tedy nejen něco z historie samotné budovy, ale i instituce, která jej už více než 70 let spravuje.

Vlnu horečného zakládání muzeí a muzejních spolků v Evropě spustila Velká francouzská revoluce, byla však motivována i fenoménem industriálního 19. století, tedy velkými průmyslovými a obchodními výstavami. V zemích Koruny české se stala tím nejsilnějším impulsem Národopisná výstava českoslovanská roku 1895, jíž přecházela sběratelská činnost v jednotlivých regionech. Po skončení Národopisné výstavy se však často řešil problém, kam s nashromážděnými předměty. Ideálním řešením bylo založení lokálního muzea, pokud už v oblasti nějaké neexistovalo, jako tomu bylo v případě Valašska – to se mohlo pyšnit muzeem ve Valašském Meziříčí již od roku 1884.

Valašské Meziříčí bylo v době vzniku Muzejní společnosti nevelkým městem, roku 1880 zde žilo 3328 obyvatel, z nichž se 410 hlásilo k německé národnosti. Sousední Krásno mělo 2106 obyvatel, z toho 227 Němců. Nositelem kultury byla kromě inteligence vrstva drobných řemeslníků a obchodníků, která se sdružovala v řadě spolků. Tak byl v roce 1863 v Meziříčí založen čtenářský spolek, roku 1864 jednota Sokol, následujícího roku pěvecký spolek a roku 1870 vzdělávací spolek Občanská beseda, stojící v opozitu k německému spolku Kasino, který tu vznikl již roku 1853. Svého mluvčího našli dohromady v advokátovi Aloisi Mikyškovi, který přišel do města roku 1863 a po čtyři desetiletí výrazně ovlivňoval dění ve městě. K založení společnosti, která by pečovala o muzeum, vedlo Mikyšku snad i osobní přátelství s Ignácem Wurmem, zakladatelem Muzejního spolku v Olomouci. Přátelil se také s Františkem Palackým. Pro svůj záměr zřídit ve městě muzeum získal Mikyška profesory na gymnáziu či katechetu Eduarda Domluvila, který se stal později vedoucím činitelem Muzejní společnosti.

Existence muzea či muzejního spolku byla jedna věc, vhodné a trvalé prostory pro uskladnění přibývajících sbírkových předmětů věc druhá. I meziříčské muzejní sbírky se proto stěhovaly mnohokrát. Na počátku roku 1884 poskytl Mikyška muzeu jednu místnost v prostorách své Občanské záložny, k oživení činnosti však došlo až s přípravou již zmiňované Národopisné výstavy českoslovanské.  Teprve v roce 1897 byly muzejní sbírky nově instalovány v domě Huga Kosterky na náměstí a Musejní společnost se pustila do jejich rozšiřování. Kvůli vysokému nájmu se v roce 1904 stěhovaly do budovy městské radnice. Muzeum v té době bylo otevřeno veřejnosti dva dny v týdnu, o sbírkách a jejich přírůstcích byla veřejnost pravidelně informována v tisku i muzejním sborníku. Kvůli neustálému růstu počtu sbírkových předmětů opět brzy řešilo muzeum problémy s nedostačujícími prostorami, uvažovalo se proto o jejich přemístění do prostor dřevařské školy či zámku Žerotínů. Za 1. světové války bylo mimo provoz, neboť do jeho prostor byla nastěhována gymnaziální knihovna, která musela uvolnit místo vojenské nemocnici.

V roce 1924 byla část sbírek s knihovnou přesunuta do ústavu pro hluchoněmé, kvůli čemuž ustaly evidenční práce a posléze i spolková činnost. V roce 1927 se mohly sbírky vrátit na radnici a o rok později mohly být konečně znovu zpřístupněny veřejnosti. Členové spolku se ale začali soustředit na tvorbu nové muzejní instalace v prostorách novostavby městské spořitelny. Chloubou nové expozice, zpřístupněné na jaře roku 1932, byla instalace valašské světnice, která slavila velký úspěch již na vsetínské národopisné výstavě v roce 1892. Muzeum fungovalo dokonce i v prvních letech 2. světové války, od roku 1943 však byla výstavní činnost nemožná, sbírky přečkaly konec války v bednách v trezoru v suterénu spořitelny. Válku sice sbírky přežily v pořádku, ale činnost Musejní společnosti už se vzkřísit nepodařilo (ve změněných společenských podmínkách později fakticky ani nebyla možná), v roce 1948 proto byly sbírky předány do majetku města, které se zavázalo zajistit řádné prostory pro jejich uložení a prezentaci. V tomto roce nalezly snad už definitivní azyl v prostorách zámku Kinských, kde byly ještě několik let pouze uloženy, než začaly být v roce 1951 opět vystavovány. I ze zázemí krásenského zámku si však sbírky už dvakrát „odskočily“. Poprvé počátkem 70. let 20 století, kdy se z důvodu chystané rekonstrukce krásenského zámku přesouvaly do zámku Žerotínů, podruhé počátkem roku 2020, kdy byly kvůli nynější generální rekonstrukci přemístěny do prostor bývalého kláštera v Zašové. V krásenském zámku už je však nyní vše připraveno pro jejich návrat, a tak tito němí svědkové dávné minulosti naleznou na řadu dalších desetiletí klid v klimatizovaných a moderně vybavených místnostech, které jsou adaptovány přímo pro jejich specifické potřeby a poprvé ve své historii tak nebudou  deponovány ve více či méně provizorních či z hlediska klimatických podmínek nevyhovujících prostorách.