O bonvivánské povaze „mladého pána“ z Krásna bylo napsáno a vzpomenuto již mnohé (například ZDE). Nejvíc si s ním jistě užila jeho první manželka Alžběta Wilczková (1859–1938). Za Rudolfa se provdala v roce 1877, mladí manželé žili nejprve na zámku Tresdorf v Dolním Rakousku, později, po smrti Rudolfova otce Eugena, trávili více času na zámku v Krásně. Zde si Alžběta, navyklá ruchu evropských metropolí, krátila dlouhou chvíli nejčastěji malováním či amatérským fotografováním. K tomuto koníčku, pro urozenou dámu poslední čtvrtiny 19. století stále poněkud neobvyklým, ji přivedl její otec Johann Nepomuk Wilczek, uhlobaron, mecenáš umění a polárník v jedné osobě. Rudolf zdědil po otci Eugenovi Kinském nemalé jmění – součástí velkostatku Valašské Meziříčí-Rožnov bylo přes 10 000 ha půdy, šest pil, cihelna či pivovar. Rudolf však majetek postupně drobil a rozprodával. nejprve tak vznikl samostatný velkostatek Velké Karlovice, který prodal sklářské rodině Reichů. O pět let později, v roce 1898, oddělil rožnovskou část velkostatku, aby ji prodal baronu Popperovi. Zbytek, zvaný od té doby krásenským velkostatkem, si ponechal. S Rudolfem však asi bylo těžké pořízení. Nestaral se ani o majetek, ani o rodinu, a tak zatímco mezi lidmi se šuškala o záletnické povaze pana hraběte jedna historka za druhou, manželství s Alžbětou zůstalo bezdětné a po čtyřiadvaceti letech bylo roku 1901 dokonce rozvedeno. Zatímco Alžběta už se znovu neprovdala, Rudolf na nic nečekal a ještě téhož roku stál u oltáře znovu – tentokrát s operní pěvkyní Marií Terezií Renardovou, svou dlouholetou milenkou. O co větší oblibě se mezi lidmi těšila hraběnka Alžběta, o to horší pověst provázela Marii. Oldřich Šuleř to shrnul slovy: „Již jednou rozvedená, neoplývá právě nejlepší pověstí, zato přepestrou minulostí. Povídá se dokonce, že se nepolapitelný záletník (myšleno hrabě Rudolf) míní po dvacetiletém manželství dát rozvést, aby s ní mohl uzavřít nový sňatek. Taková nerozvážnost! Dcera hraběte Wilczka by snad mohla vymámit ze zazobaného papínka nezbytnou finanční injekci, ale co by přinesla panství Kinských Renardová? Setkali se dva rozmařilci a to je zlé, tuze zlé...“ Vztah s Renardovou byl skutečně jedním z posledních „hřebíčků do rakve“ dluhů a exekucí, které Rudolfa dohnaly v roce 1913 k vynucenému odchodu z krásenského zámku i zbytku zadluženého panství.

Jak divoce Rudolf žil, tak také zemřel. Při pobytu v malých rakouských lázních, kde se, jak se dá předpokládat, věnoval opět více společenské zábavě, než léčbě svého nemocného, bujarým životem oslabeného srdce. Zůstala po něm pověst bouřlivého kavalíra a černé ovce rodiny, ale také krasenský zámek, který nyní spadá pod správu Muzea regionu Valašsko. V objektu nyní finišuje generální rekonstrukce a letos na podzim se opět otevře návštěvníkům. První výstava v opraveném zámku Kinských bude věnovaná jeho historii a šlechtickým majitelům.