Stromy potřebují ke svému růstu a životu hlavně lýko pod kůrou, kde vedou cévní svazky. Vnitřní dřevo pro ně tolik zásadní není, a tak v něm nachází útočiště celá řada organismů. Někdy tyto organismy naruší kmen natolik, že vznikne dutina, která se může s věkem stromu zvětšovat anebo i zmenšovat, měnit tvary i své nájemníky.
Dutiny představují v ptačím světě zásadní artikl na realitním trhu bydlení, využívají je hlavně takzvaní dutinohnízdiči, tedy ptáci, kteří hnízdí v dutinách. Tito ptáci v dutinách nejen hnízdí, ale využívají je i k nocování v průběhu celého roku a pak hlavně v mrazivém zimním období. Ne však všichni dutinohnízdiči si svá obydlí dokážou vytvořit, tedy zobákem do dřeva stromu vytesat. Umí to jen jedna skupina ptáků a to šplhavci, které proto také nazýváme “primární dutinohnízdiči“, ti sdružují rozmanitou rodinu přibližně 230 pestře zbarvených druhů po celém světě. Jejich pestré zbarvení je dáno především klimatem, což odpovídá Glogerovu pravidlu, kdy ve vlhčích oblastech jsou spíše tmavěji zbarvení a méně strakatí než v sušších oblastech, ale další příčinou velké podobnosti ve zbarvení zdánlivě nepříbuzných druhů různých velikostí jsou sociální interakce. V průběhu evoluce u nich dochází k mnohonásobné konvergenci, tedy sbližování znaků, konkrétně podobnosti zbarvení. Vysvětlení těchto "šalebných mimikrů“ spočívá v tom, že predátor či jiný šplhavec vida z povzdáli kresbu většího tedy sociálně silnějšího dominantnějšího jednice byť na mnohem menším druhu, je tímto zbarvením ošálen a nepustí se tedy s tímto ptákem do sporu, předpokládaje že je pozorovaný druh silnější a sociálně dominantnější.
V našich lesích se setkáme s datlem černým, žlunou zelenou a šedou, několika druhy strakapoudů, nejběžnějším je strakapoud velký. Mezi šplhavce však patří i zajímaví specialisté jako například datlík tříprstý obývající hlavně horské smrčiny, anebo krutihlav obecný, který však jako jediný dutiny netesá, ale za to umí pěkně kroutit krkem o víc jak 360°.
Druhou skupinou jsou druhy, které si dutiny nejsou schopny vytvořit, ale bez dutin nemohou existovat, nazýváme je “sekundární dutinohnízdiči“, typickými zástupci jsou například sýkory, brhlíci, špačci, vrabci, holubi doupňáci a většina našich lejsků a sov. Tyto druhy jsou schopné osidlovat i vyvěšené budky a jiné umělé dutiny.
Kromě ptáků nejdeme v dutinách i savce například netopýry, kteří zde tráví hlavně letní sezónu. Často to bývají letní kolonie samic s mláďaty, například netopýrů rezavých, stromových a parkových. Dalšími nájemníky bývají kuny lesní, které ve větších dutinách vyvádějí svá mláďata, přespávají zde a jsou schopné si zapamatovat přesné rozmístění dutin ve svém teritoriu a ty pravidelně obcházet, zda se v nich nenachází něco dobrého k snědku, třeba ptačí vejce v lepším případě mláďata, nebo dokonce celý holub doupňák. Veverky obecné také do dutin občas umisťují svoje hnízda, dutiny jsou prostě bezpečnějším místem z pohledu možné predace. Z menších druhů savců se v dutinách líbí také plchům velkým a lesním, ti v nich i zimují od září do června, v posledních letech se plši budí s teplejším jarem dříve už v květnu a tak stíhají do svého jídelníčku zařadit i mláďata ptáků. Hlavně tažných lejsků, kteří hnízdí později než naše stálé sýkory a brhlíci, kteří v polovině května již vyvádějí svá mláďata, zatímco lejsci jsou v tu dobu teprve na začátku hnízdění a mají v hnízdech teprve snůšky vajec. Níže položené dutiny také obývají s oblibou myšice lesní, staví si v nich jak letní tak i zimní hnízda, do kterých potom nosí i zásoby žaludů, bukvic a jiných plodů. V dutinách tráví den a v noci je opouštějí a vydávají se za potravou.
Dutiny neobývají jen obratlovci, ale také bezobratlí, často se setkáme s dřevokaznými mravenci, ve starých hnízdech sýkor bývají různé druhy čmeláků, na stropech dutin staví svá hnízda vosy a sršni, někdy i “zdivočelé včely“. Některé dutiny zadržují vodu a nazýváme je dendrotelmy – slouží pak k vývoji komářích larev, bahnomilek a tiplic, ve vzácných případech tam doleze i žába rosnička obecná. Na zimu se zas do dutin stahují pavouci.
Sezónní variabilita v osidlování dutin je velmi zajímavá a lze pozorovat jakýsi harmonogram, z brzkého jara dutiny obsadí dutinohnízdiči, po nich na přelomu jara a léta savci a hmyz, ti je využijí až do podzimu a pak se živočichové “podělí“ (často jde o bitky kdy lítá peří i chlupy) o své zimní úkryty, které si stráží zas až do jara. Někteří opakovaně používají stejné dutiny každý rok. Ne vždy lze stejnou dutiny využít, časem jak roste strom i otvor do dutiny zarůstá a zmenšuje se, je potřeba jej udržovat. Někdy se stane, že i během hnízdění vyrostou v dutině plodnice hub tak, že živočišného nájemníka doslova vystěhují a nepustí nazpět, dokud neodumřou.
Šplhavci jsou jediní, kdo tyto domovy pro celou škálu dalších ne zřídka chráněných druhů živočichů vytvářejí, sekundární dutinohnízdiči a letouni (hlavně netopýři) jsou totiž většinou limitováni omezenou nabídkou dutin v hospodářských lesích a člověkem intenzivně využívané krajině. V ochranářské biologii tedy šplhavce nazýváme deštníkovými druhy, tedy budeme-li chránit šplhavce a jejich biotop (lokalitu, kde žijí) budeme tím chránit a podporovat i ty druhy, které jejich dutiny využívají pro svoje rozmnožování a jako úkryt před predátory, anebo k zimování. Hnízdní dutiny sice šplhavci často tesají do zdánlivě zdravých stromů, často již napadených nějakým typem hniloby, avšak potravu, larvy dřevokazného hmyzu, nacházejí právě ve starých odumírajících a mrtvých kmenech a větvích stromů. Je proto nezbytné z pohledu ochrany těchto druhů podporovat ponechávání stromů nejen s dutinami ale i odumírající stromy a mrtvá torza stromů v lesních porostech, alejích, zahradách i sadech, protože i zdánlivě mrtvý strom bývá plný dalších forem života, které jsou na sebe navázané v potravním řetězci a dalších složitých vazbách tohoto křehkého ekosystému.
