Začátek 1. světové války přinesl odchod tisíců mužů od svých rodin na frontu. Na východní Moravě se za Velké války nebojovalo, ale přesto jsou zde pochovány tisíce padlých. Je tomu tak proto, že se sem vozili vojáci ranění na frontě. Řada veřejných i soukromých budov se proměnila v lazarety. Ve Valašském Meziříčí byly pro potřeby péče o raněné na frontě vybrány budovy Zemského ústavu pro hluchoněmé, chlapeckého gymnázia, obecné a měšťanské školy, sokolovny, bývalé ženské trestnice a kolej salvatoriánů, v Krásně pak zámek hraběte Seilerna (zámek Kinských) a budovy obecné a měšťanské školy.
Například do vsetínské nemocnice se dostalo z fronty velké množství italských vojáků, ve Valašském Meziříčí se léčilo i přes 800 Turků. Šlo o zraněné na rakousko-ruském bojišti u Haliče od října 1916 do srpna 1917. 205 z nich je ve Valašském Meziříčí i pohřbeno. Turecký hřbitov se nacházel naproti hřbitova římskokatolického na dnešní Králově ulici, na místě zrušeného trestaneckého hřbitova, kam byly pochovávány vězenkyně ze zdejší trestnice. V roce 1953 bylo rozhodnuto, že budou ostatky tureckých vojáků přesunuty na centrální městské pohřebiště do společného hrobu. Naše občany, kteří padli na bojištích Velké války a místo jejich posledního odpočinku je tak někde v daleké cizině, připomíná památník, který byl při příležitosti 100. výročí vzniku samostatného Československa odhalen na Králově ulici.
Ve Valašském Meziříčí byla zřízena též karanténní stanice – takových bylo na Moravě celkem 10, všechny na hlavních železničních tratích, které vedly z Haliče – kde řádila úplavice. Na nádraží byla zřízena speciální rampa, na které byli vojáci tříděni a rozváženi do jednotlivých budov, kde museli setrvat 5 dní. Vojáci byli zcela izolováni, včetně lékařů a veškerého personálu. K němu patřily především řádové sestry ze všech ženských řádů a kongregací, jejichž generální správy byly narychlo žádány o sestry ošetřovatelky pro lazarety.
