Pestrost a malebnost valašské krajiny už více než století láká mezi zdejší kopce řadu výtvarníků. Jak se měnil jejich přístup k tvorbě a mění se obrazy v souladu s proměnou krajiny? Ovlivnila malebnost strání a lesních zákoutí místní tvůrce, nebo spíš přilákala umělce z měst? A je vůbec krajina inspirací pro současné malíře, nebo už je dávno vyčerpaným námětem? Nechte se provést krátkou virtuální výstavou z našich muzejních sbírek, která přináší nejen estetický zážitek, ale i odpovědi na předeslané otázky.
Malebnost reality
Krajina se jako samostatné malířské téma se uplatňuje až v 19. století. Zpočátku je zachycována prostřednictvím výhledů na města a krajinné celky (veduty). Od konce 19. století se v české krajinomalbě odráží snaha tlumočit atmosféru krajiny a citový prožitek (impresionistická malba) – na Valašsku ji objevíme především v akvarelech Bohumíra Jaroňka. Na jeho dílo pak navazuje Augustin Mervart. Oba byli členy Sdružení výtvarných umělců moravských (SVUM), které přilákalo na Valašsko i další malíře. V roce 1929 zorganizoval Mervart plenér SVUMu na Horní Bečvě. Okolí Horní Bečvy i Rožnova a Soláň tehdy zachycovalo hned deset malířů: mezi nimi i např. Roman Havelka, Josef Jambor, Jaroslav Votruba či Janko Alexy. Kromě takových skupinových návštěv hostila valašská krajina i jiné malíře – například známého krajináře a žáka Mařákovy školy Otu Bubeníčka a stala se malířským námětem i pro sochaře (M. Bublík, J. Knebl) či pro výtvarníky věnující se především figurální tvorbě (F. Hlavica a další).
Krajina jako malířská etuda
V souvislosti s celkovým vývojem výtvarného umění začínají ve druhé čtvrtině 20. století i krajináři stále větší pozornost věnovat způsobu, jakým krajinu malují. Nebylo třeba vyhledávat stále nové a nové motivy, důležitější bylo hledání možností, jak daný motiv zachytit. Krajinná pestrost a široké výhledy tak daly vzniknout uměleckému centru na hoře Soláň. Postupně se zde usídlili tři významní malíři: Jan Kobzáň, Alois Schneiderka a figuralista František Podešva. K nim se často sjížděli umělci širokého okolí a setkávání ve Schneiderkově ateliéru či u Podešvů vyústila v Soláňské salony. Zdejší krajina je zachycena v díle A. Mervarta, J. Heřmana, A. Liebschera, bratří Hlaviců, V. Pukla, O. Blažíčka a desítek dalších výtvarníků, neboť tradice malířských setkání na Soláni pokračuje. Dalším místem, kde se krajináři často setkávali, byl Zděchov. Absolvent krajinářské školy Otakara Nejedlého Ludvík Klímek zde na počátku 40. let vybudoval hotel otevřený především malířům: malovali zde A. Strnadel, J. Brož, J. Baruch, J. Hapka, J. J. Králík, K. Langer, J. Kobzáň, K. Hofman i zmíněný profesor pražské akademie O. Nejedlý. Malířů, kteří zůstali valašské krajině dlouhodobě věrní, je celá řada. připomeňme např. Karla Lehkého - Brodského, Jana Klevara, Vladimíra Pukla, Jana Hrnčárka či Jaroslava Frydrycha (Rožnovsko).
Symbolická krajina Valašska
Ve druhé polovině 20. století už přestává být malba v plenéru nosným výsledkem výtvarného počinu. Malíři využívají krajinu jako základní námět k rozvinutí širšího konceptu, který je mnohdy dovede až na hranici abstraktní malby. Prostřednictvím expresivní malby se až k abstrakci blíží díla Josefa Brože, strukturální malbou abstrahuje své krajiny i Jaroslava Hýžová, i když známější a častější jsou její figurální kompozice ve stylizované valašské krajině. K malířům, kteří se od reality zobrazovaného také postupně odklonili směrem k idylickým krajinným kompozicím, můžeme zahrnout i Luďka Majera (v krajinách zachycoval především Rožnovsko, Frenštátsko), Ilju Hartingera (okolí Karolinky) či Miloše Šimurdu (Rožnovsko). Jejich malířské stylizace jsou esencí charakteru typické valašské krajiny a jejich obyvatel, kterou mají osobně prožitou.
Malba krajiny stále zůstává vyhledávaným tématem ve všech třech nastíněných polohách. Práce v plenéru je dosud nedílnou součástí výtvarné výuky na středních i vysokých uměleckých školách a jedním ze základních témat pro rozvíjení dalších výtvarných konceptů.