Jaro si všeobecně spojujeme s novým životem, růstem a obnovou. Jde o přirozený začátek ročního cyklu, jehož znalost byla pro pravěké a středověké kultury nezbytností. Naše společnost si však tento cyklus mírně zidealizovala. Vypustila z něj důležitý okamžik smrti, který logicky musel předcházet momentu znovuzrození. Posledním reliktem, který v našem kolektivním povědomí připomíná nutnost konce, je velikonoční příběh Ježíše Krista.

Archeologickým dokladem víry ve znovuzrození, případně obecně víry v život po životě, je samozřejmě nález hrobu. Na Valašsku bylo nalezeno několik různých hrobů, které vypovídají o tom, jak vnímaly smrt různé kultury v průběhu dějin.

Za nejstarší doklad pohřebního ritu v našem bezprostředním okolí je možné považovat mohylník v lese Doubrava u Němetic. Tři oddělené skupiny mohyl patří kultuře se šňůrovou keramikou, která na Kelečsko přišla v závěru doby měděné. Tento převážně kočovný lid si velice zakládal na pietním a rigidně dodržovaném uložení mrtvého, a to včetně průvodních milodarů (tento jev je běžný u nomádských populací – pohřebiště je často jediný pevný bod, kterým se daná skupina lidí ukotvila v krajině). Mohylníky byly umístněné často na vyvýšených míst a představovaly tak dominantu pastevecké krajiny, kde se pohybovali žijící členové komunity.

Ze závěru doby bronzové jsou pro náš region typické pohřebiště lužické kultury popelnicových polí. Jak již napovídá jméno této kultury, zesnulí byli spáleni a nasypáni do keramické urny – tj. „popelnice“, která byla umístněná v mělce vyhloubené jamce a doplněna několika milodary. Vzorové pohřebiště bylo objeveno v Krásně nad Bečvu v poloze Potůčky. Tato nekropole byla zřejmě místem posledního odpočinku obyvatel sídliště v dnešní Krhové.

S příchodem křesťanství se pohřební ritus i hrob výrazně zjednodušují a jejich typickým znakem je umístnění hrobů na hřbitově a absence milodarů (vyjma růžence nebo křížku). Středověké hroby zatím nejsou v regionu doloženy, ale z raného novověku pocházejí dva zajímavé případy. Ve farním kostele ve Valašském Meziříčí byl nalezen hrob identifikovatelný jako místo posledního odpočinku duchovní osoby (s velkou pravděpodobností jde o děkana A. Helmesiniho). Při současné rekonstrukci valašskomeziříčského hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice bylo objeveno několik hrobů, které prakticky bez úhony přečkaly zrušení zdejšího hřbitova. Na základě dochovaných součástí oděvu neboštíků je bylo možné datovat do poslední čtvrtiny 19. století.

Foto: Nález hrobu u kostela Nejsvětější Trojice. Fotoarchiv MRV

Článek zveřejnil Valašský deník 15. 4. 2023, odkaz zde