„K dobrým mravům a obyčejům našich mysliveckých předků patřila láska ke zvěři, která se projevovala zdrženlivostí v lovu, v usilovné ochraně zvěře a ve vzorné péči o zvěř v době zimní nouze. Právě tyto dobré vlastnosti chovatelské proslavily českou myslivost a zjednaly jí úctu i obdiv daleko za hranicemi“. Takto hovoří o mysliveckých tradicích Jaromír Javůrek, jeden z nestorů české myslivosti v roce 1955. Jaká je historie i současná podoba myslivosti? Projděte se s námi virtuální výstavou, která vám tyto otázky jistě zodpoví.
Lov byl odpradávna jedním z hlavních zdrojů obživy člověka, ale v době feudalismu se stal zábavou vyšších společenských vrstev a výsadním právem panovníka a šlechty. Štvanice, při které lovci se smečkou psů pronásledovali skupinu zvěře, patřila k nejoblíbenějším způsobům lovu. Koncem 17. století se stal populárním tzv. parforsní hon, jehož velkým propagátorem byl František Antonín hrabě Sporck, zakladatel loveckého Řádu sv. Huberta. Loven byl předem určený kus zvěře samčího pohlaví, který byl pronásledován smečkou psů a honci na koních. Z hlediska dalšího vývoje se významným historickým milníkem stal revoluční rok 1848. Výsadní právo šlechty na lov zvěře bylo zrušeno, ale právo myslivosti bylo i nadále spojováno s vlastnictvím půdy. Počátkem 20. století vzniklo větší množství mysliveckých klubů a spolků, jejichž sloučením byla v roce 1923 založena jednotná celostátní organizace - Československá myslivecká jednota. Tato organizace prošla v novodobé historii řadou změn a od roku 1992 existuje pod názvem Českomoravská myslivecká jednota.
Část výstavy je věnována i odvěkým rivalům všech hajných a myslivců, kterými byli a dodnes jsou pytláci. Nejeden z návštěvníků je možná překvapen důmyslností různých pastí, sklopců, lapacích sítí (tenat), želez, košů či tluček, ale na druhé straně možná žasne nad tvrdostí, s jakou byli nenechaví lapkové v minulosti trestáni. Až do 17. století byli pytláci za svůj lup často „na hrdle trestáni“. Kat nejprve hříšníka zavinul do zvířecí kůže, na šibenici připevnil jelení parohy a pod tímto symbolem jej oběsil. Někdy provinilec vyvázl s mírnějším trestem. Po třech dnech stání na pranýři byl vymrskán, vypovězen z panství a na památku mu byl na tělo vypálen cejch.
Velmi vzácnými exponáty této výstavy, které bychom mohli zařadit do sekce „současná myslivost“, jsou trofeje ze soukromé sbírky pana Pavla Scherera z Boskovic (rozhovor s ním najdete níže). Tyto byly ohodnoceny jako nejsilnější srnčí trofeje zájmového chovu na světě.
V dnešní době zažívá renesanci již dávno opomenutý způsob lovu, a tím je sokolnictví. Jde o mistrovský obor myslivosti, který ovládnou jen ti nejlepší. Pro sokolníka není rozhodující samotný úlovek, ale při práci s dravcem obdivuje jeho výjimečné schopnosti, žasne nad strhující rychlostí a obratností a zažívá pocit čisté radosti v okamžiku, kdy se opeřený svěřenec dobrovolně vrací na jeho ruku.
Poslední část výstavy je věnována několika biotopům naší krajiny, které jsou obohaceny dermoplastickými preparáty různých druhů zvěře. Příjemnou atmosféru prostředí dotváří velkoformátové snímky, jejichž autorem je fotograf Robert Hlavica.
