Erich Schön – Kulka se narodil 18. 2. 1911 jako nejmladší z pěti sourozenců ve vsetínské židovské rodině Vítězslavovi a Malvíně Schönovým. Studoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí a poté absolvoval obchodní školu ve Frenštátě pod Radhoštěm. Následně si dodělal dřevařský kurz a začal pracovat jako úředník v dřevozpracujícím průmyslu. Během 30. let hodně spolupracoval se vsetínskou firmou stavitele Václava Juráně (jmenoval se Jurana, ale na Vsetíně ho oslovovali Juráň). Jako začínající praktikant se dostal do firmy Rudolfa Deutelbauma z Nového Hrozenkova. Během praxe se zamiloval do Rudolfovy mladé ženy Elly rozené Kulkové. Svůj vztah ale dlouho museli držet tajnosti, a to až do rozvodu Elly a Rudolfa v roce 1938. Erich si následně Elly vzal a přihlásil se k otcovství jejího syna Otty, narozeného roku 1933.

V prvních měsících protektorátu se Erich Schön podílel na ilegálním převádění utečenců přes hranici na Slovensko, jelikož dobře znal lesy na moravsko-slovenském pomezí. Do této odbojové činnosti se zapojil na popud Václava Juráně. Naneštěstí jednu malou skupinu uprchlíků Němci chytli a při následném výslechu padlo i Erichovo jméno. Následovalo zatčení gestapem a uvěznění. Nejprve na brněnském Špilberku, později v koncentračních táborech  Dachau, Sachsenhausen,  Neuengamme a nakonec v letech 1942–1945 ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Díky tomu že v předchozích táborech pracoval jako zámečník, se Erich v Osvětimi stal členem čety údržbářů, čímž se vyhnul okamžité likvidaci. V zámečnické dílně pracoval společně s Otou Krausem (jeho synové jsou známí herci Jan a Ivan Krausovi). V rámci své práce měli Erich i Oto možnost pohybu po celém táboře, kde se snažili pomáhat vězňům pašováním věcí či předáváním informací, zároveň se stali členy vězeňské odbojové skupiny. V roce 1944 dorazila transportem do tábora i Erichova matka a jeho sourozenci, kteří zde později zahynuli jako většina deportovaných českých Židů. V Osvětimi se nakonec setkal i s Elly a Ottou, které dovezli z tábora v Terezíně. Erichovi se podařilo začlenit Ottu do své pracovní skupiny, čímž mu zachránil život. Během evakuace osvětimského tábora v lednu 1945 zůstal Erich se synem a společně je naložili do vlaku, který vězně odvážel dále od fronty na západ. Bohužel Elly byla už dříve odvezena do tábora nedaleko Gdaňsku, kde v lednu 1945 zahynula. Po válce si Erich i Otto změnili příjmení na Kulka, aby uctili její památku.

Během deportace se Erichovi s Ottou podařilo využít zmatku panujícího při zastavení vlaku v Ostravě a z transportu uprchli. Dostali se do Valašského Meziříčí, odkud Erich kontaktoval přítele Václava Juráně. Ten oba uprchlíky ukrýval několik dní u sebe na chalupě. Kvůli bezpečnosti nakonec zůstal u Juráně jen Otta a Erich se přemístil do úkrytu v domě Karla Frýdla v Liptále. Vzhledem k tomu, že kraj pravidelně prohledávali němečtí vojáci kvůli aktivitě partyzánů, odešel Erich raději i z Liptálu, a to do Zlína. Zde se až do konce války ukrýval u Jana Tkadlečka. Erichovi přátelé nasazovali při jeho ukrývání životy své i vlastních rodin, za co byli po skončení války v Izraeli oceněni titulem Spravedlivý mezi národy.

Po osvobození se Erich vrátil ke svému původnímu povolání v dřevozpracujícím průmyslu. Stal se vedoucím pily v Novém Hrozenkově, kde i se synem žil. V roce 1947 se oženil se svou ovdovělou švagrovou Olgou a o rok později se jim narodil syn Tomáš. Po komunistickém uchopení moci se rodina odstěhovala do Prahy, kde Erich získal místo ředitele v dřevařské společnosti Ligna. Jelikož v rámci procesu se Slánským se začaly v komunistické straně stále více projevovat antisemitské tendence, byl Kulka pro svůj židovský původ propuštěn z dosavadní vedoucí pozice. Syn Otto raději odešel z Československa už v roce 1949 do Izraele a stal se zde historikem na Hebrejské univerzitě.

Erich Kulka začal postupně publikovat reportážní a dokumentační prózy zachycující situaci v koncentračním táboře a popisující nacistickou vražednou mašinérii. V roce 1947 vydal společně s Otou Krausem knihu Továrna na smrt, kde mimo jiné popisují i likvidaci českých Židů v Osvětimi. V zahraničí svědčil v několika procesech s válečnými zločinci, což zaznamenal v reportážní knize Frankfurtský proces (1964). Během roku 1968 hodně přednášel a organizoval výchovné kurzy pro židovskou mládež, díky čemuž se dostal do hledáčku StB, která v této činnosti viděla sionistické spiknutí. Po invazi vojsk varšavské smlouvy uprchl Kulka na základě varování přátel do Vídně. Zde našel na krátkou dobu útočiště u Simmona Wiesenthala a v listopadu odcestoval i s rodinou do Izraele. V nové vlasti pokračoval ve své výzkumné činnosti na Hebrejské univerzitě a ústavu památníku Yad Vashem. Badatelsky se zabýval hlavně tématikou účasti českých a slovenských Židů v boji za osvobození Československa, kterou zpracoval v knihách Židé v československé Svobodově armádě (1977) a Židé v československém vojsku na západě (1992). Od roku 1970 spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa, v rozhlase informoval občany Československa o situaci v Izraeli a na Středním východě. Na základě této činnosti proti němu komunistický tisk stupňoval pomlouvačnou a antisemitskou kampaň, kdy byl dokonce falešně označován za konfidenta gestapa. Vůči pomluvám se Kulka ohradil soudní cestou, československé soudy mu nakonec po dlouhých průtazích daly zapravdu. V Izraeli patřil Kulka k nejaktivnějším členům Sdružení československých imigrantů a Ligy izraelsko-československého přátelství. V roce 1977 spoluzaložil Muzeum tolerance Wiesenthalova Centra v Los Angeles.

V letech po sametové revoluci se Erich Kulka aktivně zasazoval za obnovení kulturních styků mezi Izraelem a Československem, podílel se také na oživení židovského komunitního života u nás. Nezapomněl ani na rodný Vsetín, kde inicioval výstavbu památníku vypálené synagogy, účastnil se i jeho slavnostního odhalení 25. října 1992. Za celoživotní dílo byl Erichu Kulkovi v roce 1989 udělen americkou univerzitou Spertus College of Judaica v Chicagu čestný doktorát. V roce 1993 založil nadaci na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, která nese jeho jméno a uděluje ceny doktorandům za vynikající práce v oblasti výzkumu dějin českých Židů a holocaustu.

Svoji životní pouť ukončil Erich Kulka 12. července 1995 v Jeruzalémě. V listopadu 2004 mu byl odhalen pomník (portrét od akademického sochaře Josefa Vajce) v Muzeu ghetta Terezín.

DÍLO ERICHA KULKY

My mrtví žalujeme! (spoluautor Ota Kraus), Vsetín 1945

Továrna na smrt (spoluautor Ota Kraus), Praha 1946, 1950, 1955, 1956, 1957, 1959, 1964; německy: Berlín 1957, 1958, 1991; maďarsky: Budapešť 1957, 1958; rusky: Moskva 1960; estonsky: Tallinn 1960; hebrejsky: Jeruzalém 1960; rumunsky: Bukurešť 1959, 1963; anglicky: Oxford 1966; řecky: Athény 1979

Noc a mlha (spoluautor Ota Kraus), Praha 1958, 1966; maďarsky: Budapešť 1961; německy: Berlín 1963

Frankfurtský proces, Praha 1964

Soudcové, žalobci, obhájci, Praha 1966; slovensky: Tu sa končia stopy SS…, Bratislava 1965

Útěk z tábora smrti, Praha 1966, 2011; Escape from Auschwitz, South Halley MA 1986

Únos ze San Fernanda (spoluautorka Věra Trochtová), Praha 1968

Sbírka svědectví a dokumentů o účasti československých Židů v odporu proti nacistickému Německu, Jeruzalém 1976

The Holocaust is being denied! : The answer of Auschwitz survivors, Tel Aviv 1977; německy: Jeruzalém 1975, Tel Aviv 1977

Židé v československé Svobodově armádě, Sixty-Eight Publishers, Toronto 1979; Samizdat (Charta 77), Praha 1981; Naše vojsko, Praha 1990; hebrejsky: Jeruzalém 1977; anglicky: Jews in Svoboda’s army in the Soviet Union, Jerusalem and Lanham, London, New York 1987

Židé v československém vojsku na západě, Naše vojsko, Praha 1992.

ZDROJE

Osobní pozůstalost Ericha Kulky v památníku Yad Vashem, online: https://portal.ehri-project.eu/units/il-002798-4019664#il-002798-4019664-child-item-search (cit. 11. 2. 2021)

KARTOVÁ-NOVOTNÁ, Drahomíra. Mozaika osobních vzpomínek na pana Ericha Kulku. Valašsko: vlastivědná revue. 2000/1, s. 42-43.

PIPEREK, Lubomír Filip. Kdo byl dr. Erich Schön – Kulka? Valašsko: vlastivědná revue. 2000/1, s. 41-42.