Čepec byl v minulosti znamením vdaných žen. Ty jej poprvé nasazovaly o svatbě při obřadu zvaném čepení, symbolizujícím změnu jejího stavu ze svobodné na vdanou. V posledních letech zažívá tento svatební zvyk svou renesanci a na muzeum se v této souvislosti obrací stále více zájemců s dotazy na valašské čepce a jejich podobu.

Nošení čepce

Čepec nosily vdané ženy, ale také svobodné matky po celý život nejen na veřejnosti, ale často i doma. Při odchodu mimo domov si na něj nasazovaly ještě šátek. Čepce odkládaly pouze v období smutku. Na Novém Hrozenkově chodily vdovy za rakví svého muže vždy bez čepce a na znamení smutku ho pak nenosily i půl roku až rok ani do kostela.

První zprávy o čepcích jakožto součástce oděvu vdaných Valašek máme z 1. poloviny 19. století. Z každodenního užívání postupně mizely o sto let později, na odlehlejších místech Valašska je však stařenky mívaly na hlavě ojediněle ještě po polovině minulého století.

Kromě jižního Vsetínska, kde je nahrazovala spodní šatka, byly čepce rozšířeny po celém regionu. Centrem jejich výroby bylo Rožnovsko, kde si jejich zhotovováním přivydělávaly stovky zručných žen a odkud se do zbytku regionu šířily prostřednictvím jarmarků či podomních prodejců, kteří je nažehlené a naškrobené nabízeli po staveních.

Úprava hlavy

Aby čepec na hlavě dobře seděl, upravovaly si vdané ženy vlasy do speciálního účesu – splétaly je do dvou copů, které proti sobě obtáčely kolem hlavy kousek nad čelem. Na Valašsku se této úpravě hlavy říkalo „do vrkoča“, „na babinec“, „na obálku“ či „na otáčku“.

Podoba a druhy valašských čepců

Valašské čepce byly převážně bílé, ojediněle modré, přiléhavé a vzdušné (textilie, z níž byly vyrobeny, obvykle vytvářela síťovinu). Vlastní čepec se skládal ze dvou dílů – z menší čtvercové části tvořící na temeni dýnko a na něj našité obdélné části tvořící zadek a boky čepce.

Čepce byly na Valašsku vyráběny různými prastarými textilními technikami (síťováním, vázáním na rámu, pletením na jehlicích, háčkováním) z původně lněných, převážně však bavlněných nití, nebo byly šité z bavlněného plátna či tylu, později i ze strojových krajek.

Výzdoba čepců

Sváteční čepce bývaly zdobeny výšivkou (motivy převažovaly geometrické či rostlinné, nechyběly ani zvířecí a obvyklé byly i vyšívané nápisy v podobě jmen či iniciál) a nad čelem našitou „mřežkou“ – bílou krajkou ukončenou lichým počtem zubů (obvykle 5 nebo 7), u starších jich bývalo i více. „Mřežky“ byly nejčastěji zhotovovány na Rožnovsku náročnou technikou jemné bílé výšivky na bavlněném plátně, tylu či línu, později i háčkováním.

Druhy valašských čepců podle techniky zhotovení:

Čepce z vytahovaného plátna

K nejvzácnějším a ve své době i nejdražším patřily čepce z batistu (jemné bavlněné tkaniny), kde byla síťovina vytvořena náročným vytahováním a obšíváním nití a často ještě vyzdobena výšivkou.

Čepce síťované (necované)

Nejrozšířenějším typem byly čepce síťované, vyráběné na Rožnovsku a v Novém Hrozenkově. Patřily spíše k čepcům slavnostním, proto je většinou zdobila výšivka a našitá „mřežka“.

Čepce tylové (grundšpicové)

Častou sváteční pokrývkou hlavy byly čepce šité z tylu (jemné průsvitné tkaniny z drobných šestihranných oček), zdobené bílou výšivkou a obvykle i krajkou nad čelem. Zhotovovaly se rovněž na Rožnovsku.

Čepce vázané na rámu

Prastarým druhem čepců vyráběným archaickou technikou vázání na rámu byly tzv. „zděcháky“ (čepce pojmenované podle střediska jejich výroby – obce Zděchov). Patřily k nejvšednějším čepcům užívaným ke špinavějším pracím (lámání lnu, mlácení obilí apod.).

Čepce pletené

O něco obyčejnějšími a levnějšími byly čepce pletené na jehlicích. Hotovily se z často velmi tenké příze a do některých se vplétaly i barevné korálky (i. č. 2892, 14554, 14555).

Čepce háčkované

Méně početnou a mladší skupinu tvoří čepce háčkované, které patřily stejně jako pletené k levnějším a všednějším.

Kolekce čepců Muzea regionu Valašsko

V etnografických podsbírkách vsetínského a valašskomeziříčského muzea je uloženo na 110 kusů tradičních valašských čepců a 125 samostatných „mřežek“ k nim. Dobu uzavírky muzea využili odborní pracovníci mimo jiné i k jejich digitalizaci, díky čemuž si některé z těchto artefaktů můžete prohlédnout: