S postupujícím létem a začínajícím podzimem můžete narazit na několik druhů našich stužkonosek, snad nejkrásnějších velkých nočních motýlů. Přes den sedí dospělé stužkonosky někde ve skrytu na kmenech, zdech, pod mosty nebo i ve sklepech. Šedivě zbarvená přední křídla je tak dokonale maskují, že kdyby neodletěly vyrušeny, nebudete ani vědět, že jste se k těmto krásným můrám přiblížili i na délku natažené ruky. Při odletu vás ohromí nejen svou velikostí, kdy ty největší z nich dorůstají až k 10 cm rozpětí křídel, ale hlavně červeně, fialově, růžově, ale i modře či žlutě zbarvenými zadními křídly.

Například přímo v centru Halenkova můžete potkat ze skupiny červeně vybarvených stužkonosek hlavně stužkonosku olšovou, která je zde nejhojnější. Vzácněji pak ve světlejších lesích s duby a habry stužkonosku dubovou a úzkopásou. Až v posledních letech se i sem ze střední Moravy rozšířily podél Bečvy taktéž červené stužkonosky topolové a vrbové. Velmi častá je zde i žlutě zbarvená stužkonoska švestková, která létá běžně už v červenci (ale nerada na vnadidlo). Pravidelně v září se pak přidává i naše největší stužkonoska, která inspirovala i básníka Petra Bezruče k napsání slavné básně – stužkonoska modrá, kterou pravidelně vídávám v údolí Lušová a Dinotice.

A jak na jejich pozorování nejlépe? Přilákat je na vnadidlo. Takřka všechny naše stužkonosky totiž rády hodují na zkvašených šťávách, přirozeně třeba vytékající míze z prasklin na kmenech stromů. Tímto vás nenabádám k práci se sekyrou, můžete si totiž vyrobit vlastní vnadidlo, které je levné a funguje dokonce lépe. Stačí koupit švestková povidla (bez chemických konzervantů, jinak nezkvasí), lehce naředit pomocí cca 1 dcl černého piva a dobře promíchat s půl kostky droždí. Směs pak lehce zahřejeme na sporáku a necháme do druhého dne, resp. večera, při pokojové teplotě zkvasit. Alternativně lze nasbírat vlastní sladké, přezrálé a voňavé ovoce – hrušky či švestky – tyto rozvařit a najemno namixovat. Další postup je pak identický. Polotekutou směs vpravíme pomocí trychtýře do PET láhve a lehce uzavřeme, aby mohl unikat vznikající oxid uhličitý. A pak už hurá vstříc nočnímu zážitku, který nejvíce ocení malé děti, ale jistě jím nepohrdne ani odrostlejší potomek. A tak za suchého a teplého podvečera, nejlépe před deštěm (ne však po něm) vybaveni touto PET lahví s proděravěným uzávěrem obejdeme několik listnatých stromů a na jejich kůru vnadidlo nastříkáme. Vyplatí se směs co nejvíce vetřít do záhybů kůry, aby moc rychle nevysychala.

Po soumraku pak stačí navnaděné stromy obcházet a opatrně pomocí čelovky sledovat sající můry. Když se vnadidlo povede dobře připravit a je hodně zkvašené, ale stále sladké, tak můry bez hnutí v této jídelně sedí a sají. Ale pozor, při větším vyrušení i jen přímým světlem mohou velmi rychle odletět. Na vnadidlo přilákáte nejen stužkonosky, ale i několik desítek jiných druhů podzimních můr. Pozorovat plně obsazené vnadidlo je pak úžasný zážitek, kterého jinak dosáhnout nelze a stojí za to, i když zrovna nepřiletí ta, kterou zmíněný básnický bard spatřil teprve „v jeseni pozdního žití svého.“