Po porážce českých stavů na Bíle hoře roku 1620 zůstali obyvatelé panství na východě Moravy v opozici vůči katolickým pánům a s kolísající intenzitou vedli boje proti císařskému vojsku až do roku 1644.

Dnešní Valašsko zůstalo jedinou oblastí v českých zemích, kde vydržel ozbrojený odpor proti Habsburkům a jimi prosazované rekatolizaci. Osudovým se pro povstalce stal až ústup spojeneckého švédského vojska z Moravy roku 1643. Císařské a moravské zemské úřady chtěly využít oslabení švédské moci na Moravě a následné izolace povstalců k likvidaci ohniska odporu na Valašsku. Na potlačení rebelií byla vyčleněna značná vojenská síla (prameny uvádí 4000–5000 mužů) pod velením generála Jana Kryštofa z Puchheimu (v češtině uváděn též Buchheim), která se připravovala na vpád do srdce valašských hor. Jako znalec místního prostředí měl řídit protipovstalecké operace majitel napajedelského panství hrabě Jan Rottal. Po poradě velitelů bylo rozhodnuto, že do centra povstání na Vsetínském panství vpadne vojsko současně ze tří směrů. Plukovník Wellisch postupoval od Valašského Meziříčí, generál Puchheim přes Holešov a Vizovice a hrabě Jan Rottal, hlavní nepřítel Valachů, pak od Uherského Brodu, přes Brumov a Valašské Klobouky. Tažení bylo zahájeno v lednu, což svědčí o snaze porazit povstalce co nejdříve, aby se jim opět nedostalo další pomoci zvenčí.

Valaši věděli o blížícím se nebezpečí, přesto se jejich hejtmani rozhodli pro přímou obranu Vsetína. Toto rozhodnutí se nakonec stalo osudným. Povstalci zvyklí hlavně na nekonvenční způsoby boje (nečekané přepady ze zálohy) byli nuceni se postavit císařskému vojsku v regulérní bitvě, na kterou nebyli vycvičeni ani vyzbrojeni. Na pomoc rebelům přišly pouze malé oddíly švédských mušketýru z Olomouce a uherských mušketýrů z hradu Lednice.  K rozhodující bitvě u Vsetína došlo 26. ledna 1644, bohužel o ni nemáme podrobné informace. V samotné bitvě byli rebelové, kterých mělo být dle pramenů několik set, poraženi přesilou císařského vojska pod velením plukovníka Wellische, který ke Vsetínu dorazil nejdříve a měl k dispozici i děla. Porážkou hlavních povstaleckých sil byl odpor Valachů definitivně zlomen. Jenom části povstalců se podařilo zachránit útěkem do Uher, většina rebelů byla zajata a musela čekat na soud. I ti, jimž se podařilo uprchnout do horských vesnic, byli postupně pomocí zrádců odzbrojováni a odváděni k hrdelnímu soudu.


Na Vsetíně se po bitvě konaly popravy povstalců z celého Valašska, v místě dnešních Dílů a Brdek. Dle záznamů bylo odzbrojeno celkem 1936 mužů z regionu a 148 osob bylo popraveno. Dobový kronikář o tom píše: „Některé věšeli, jiné na rožeň dávali, jiné do kola pletli a tak i čtvrtili, že naříkání veliké a pláč jakž od manželek, tak i od dítek byl, až hrozno poslouchati bylo.“ V soupisech zajatých Valachů je také uvedeno, že celkově vojáci zabavili 550 kusů střelných zbraní. Císařští vojáci si na Vsetínsku počínali jako v dobyté oblasti, kterou nejprve vyplenili a kde následně vypálili vesnice Janovou, Ústí, Seninku a Liptál. Popelem částečně lehly i Zděchov, Lhota, Pržno a Jablůnka. Povstání Valachů byla tedy utopena v krvi a v oblasti byla vzápětí zahájena silná rekatolizace.


Na památku povstání byl ve Vsetíně odhalen roku 1966 památník rebelií od Zdeňka Němečka. Součástí památníku byla 6 metrů dlouhá deska se jmény 95 popravených Valachů (jedná se o jména, která se podařilo v archivech dohledat) z let 1620 až 1644. A socha vysoká 3,5 m, kterou nechal autor odlit ve slévárně vsetínského MEZu. Umístění památníku a doba jeho odhalení měly politický kontext. Kdy socha byla vztyčena na místě původní busty Tomáše Garrigue Masaryka u Horní školy a odhalena v den výročí SNP 28. srpna roku 1966. Termín byl vybrán záměrně, aby se dle komunistické intepretace dějin poukázalo na staletou pomoc Valachů a Slováků v boji za svobodu. Během odhalování památníku poprvé zazněla kantáta Povstalci od Zdeňka Kašpara.  Socha na místě ale dlouho nestála, na jaro roku 1968 bylo rozhodnuto, že se na původní lokalitu vrátí busta TGM, kterou zde znovu odhalili 7. července. Ač bustu TGM během normalizace opětovně odstranili, pro sochu rebela se dlouho hledalo nové místo, jelikož se stranickým funkcionářům příliš nelíbilo její abstraktní zpracování.  Socha tak byla provizorně uložena v kůlně u zámku. Až během 80. let památník valašským rebeliím i se sochou umístili na stávající místo u cesty pod vsetínský zámek.