Perník byl v minulosti luxusním zbožím a jeho výrobou se zabývali specializovaní řemeslníci – perníkáři. Nejstarší provozovatelé tohoto voňavého řemesla na Valašsku byli ve Valašském Meziříčí. Jedinou hmotnou památkou na ně je soubor vzácných perníkářských forem a výlisků z nich uložený ve sbírkách Muzea regionu Valašsko.
Z historie perníku
První zmínky o perníku v našich zemích pocházejí z roku 1335; kořeny jeho výroby můžeme hledat o něco dříve v sousedním Německu.
Až do 18. století byl perník považován za luxusní delikatesu určenou pouze pro nejvybranější jazýčky bohatých lidí, neboť jeho hlavní složkou byly drahé suroviny: med nebo dovážený třtinový cukr, především ale importované koření, které mělo svého času cenu zlata. Hlavním kořením byl dříve pepř, od nějž byl název perník odvozen. Kvůli němu a dalšímu blahodárně působícímu koření se v minulosti perník prodával i v lékárnách jako vnitřní lék na zažívání. Od 19. století se v souvislosti s rozšířením lacinějšího řepného cukru a zlevňováním koření stal perník pochoutkou širších lidových vrstev.
O sladkém řemesle
Perník se pro svou exkluzivitu v minulosti nezhotovoval běžně doma. Jeho výrobou se po staletí zabývali specializovaní řemeslníci – perníkáři. Těch nebylo nikdy mnoho, své dílny mívali jen ve větších městech. Do 18. století zásobovali svými výrobky šlechtická sídla či bohaté měšťanstvo. V 19. století našly jejich výtvory odbyt i v lidovém prostředí. Své zboží prodávali ve vlastních krámech nebo je vyváželi na vzdálenější trhy, jarmarky či poutě.
Život provozovatelů voňavého řemesla nebyl zdaleka tak sladký jako jejich výrobky:
Zpracování těsta na perníkářské výrobky bylo pro mistra a jeho učně zdlouhavým a tělesně namáhavým procesem. Nejdříve se musel v měděném kotli povařit s vodou med, nebo syrob – cukerný sirup.
Tento sladký základ se pak přecedil do velké díže, kde se mísil se žitnou „vejražkou“ (bílou žitnou moukou). Těsto se v dílnách vyrábělo ve velkém množství. Na marcipány se třeba míchalo ze dvou škopků medu (44,8 kg) a 7,5 měřic mouky (57,6 kg).
Těsto se pak nechávalo několik týdnů, měsíců i let uležet (traduje se, že když se perníkáři narodila dcera, zadělal na těsto, z nějž pekl perníky až při její svatbě). Poté se značně ztvrdlé těsto muselo porcovat, někdy i sekyrou, aby se mohlo dále zpracovat – přidal se do něj potaš jako kypřidlo a vzácné druhy koření dle tajných perníkářských receptur (narozdíl od současného perníkového těsta se do něj dříve nepřidával tuk ani vejce).
Těsto se tvarovalo v dřevěných řezbovaných formách. Z nich se vykleplo na dřevěnou lopatu, na níž se vkládalo do vyhřáté pece. Po upečení byl perník připraven pro mlsné jazýčky.
Valašskomeziříčtí perníkáři
První zprávy o perníkářích na Valašsku pocházejí z tehdejšího Meziříčí (dnes Valašské Meziříčí) z listu Jetřicha ze Žerotína z roku 1610. Potvrzují se v něm stanovy pekařského cechu, jehož byli perníkáři součástí, a hovoří se o potřebě cechu samostatného. Ještě koncem 17. století byla v Meziříčí pouze jedna perníkářská dílna. I přesto meziříčtí perníkáři zásobovali svým zbožím celé Valašsko. V roce 1766 měli výjezdní právo na 2 trhy v Kelči, 3 trhy v Rožnově, 4 trhy ve Vsetíně a 1 pouť v Zašové. Na přelomu 19. a 20. století začalo postupně perníkářství zanikat jako samostatné řemeslo a splývat s cukrářstvím.
Perníkářství ve sbírkách valašskomeziříčského muzea
Na valašskomeziříčské perníkáře se nedochovalo mnoho písemných ani hmotných památek. O to cennější je kolekce perníkářských forem vyřezávaných ze švestkového dřeva a keramických výlisků z nich pocházejících z 19. století (nejstarší datované z let 1832 a 1843). Do valašskomeziříčského muzea se dostaly následovně: 7 forem daroval roku 1899 vsetínský spolek Snaha, 3 jsou darem perníkáře a vinárníka Vilímka z roku 1909. Soubor 17 výlisků z perníkářských forem připomínajících upečený perník prodal muzeu roku 1908 řezbář Brumovský z Krásna.
Formy i výlisky oplývají námětovou pestrostí, některé z nich si můžete prohlédnout níže ve fotogalerii.
