Přežití pravěkého člověka v divočině bylo podmíněno jeho schopností postavit mezi sebe a krajinu co nejvíc vlastních výtvorů, které mu pomáhaly změnit její vzhled k obrazu svému.

Mezi základní znalosti pravěkého člověka patřilo zpracování a uchování zvířecích a rostlinných produktů (kostí, masa, šlach, kůže, plodů, vláken a dřeva), hlíny, kamene a s mírným zpožděním také různých kovů. Tak se objevují prvotní technologie, jako vrtání či broušení, což vyvolalo vznik prvních typově ustálených předmětů, které byly k dané činnosti používány opakovaně. Vznikly tedy první nástroje, jako škrabadla, vrtáky či nože.  S rozvojem společnosti se k činnostem, které jsou spojeny se zabezpečením základných potřeb, přidaly aktivity vyplývající z rozvoje náboženství a obchodu. Průběžně se však také zvyšovala míra násilí a drobné potyčky mezi několika jednotlivci se rychle změnily v regulární války. Proto v společnosti vyvstala také potřeba zbraní a zbrojí.

První nástroje představují různě upravené úštěpy kamenů patřících do skupiny křemenů, přičemž nejznámějším zástupcem této kategorie je pazourek. Jak napovídá název „úštěp“ vznikaly tyto nástroje pomocí štípání. Ostrý a tvrdý pazourek se výborně hodil k řezání a krájení potravy, kůže anebo k vrtání děr do kostí.  S nástupem zemědělství však vystává potřeba opracování dřeva (klučení lesů, stavba domů, výroba dřevěných předmětů), a k tomu se křehká štípaná industrie nehodila. Proto vznikl jiný druh kamenných nástrojů, které jsou podle způsobu výroby nazývané broušenou (někdy také hlazenou) industrií, jež byla vyráběna z usazených hornin, mezi kterými dominují břidlice. Díky velkému množství drobných vrstev minerálů dokážou tyto nástroje, tzv. sekeromlaty pohlcovat energii z opakovaných úderů při stínání stromu. Všeobecně se předpokládá i jejich bojová funkce, přičemž poměrně brzo se vyvinuli tvary určené primárně k boji. Časem se některé z těchto nástrojů staly luxusními předměty, které díky své velkosti nebo typu výrobní suroviny plnily ceremoniální funkci nebo reprezentovaly moc svého nositele. Během poměrně krátkého období však i ten nejkvalitnější kámen zastínila měď a později bronz. Přirozeně se změnila i technika zpracování materiálu, nejstarší drobné měděné předměty byly ještě tepané za studena, ale s nástupem větších výrobků se přešlo na odlévání. Intenzivní využívání bronzu vytlačilo během kultury lužických popelnicových polí (1 400–400 př. n. l) poslední kamenné nástroje, avšak již za pár let vstoupilo na scénu železo, které svými vlastnostmi a jednodušší přípravou nahradilo bronz a s jeho masovou produkcí začalo období pojmenované doba železná, která v zásadě přetrvává dodnes.