Ve Valašském Meziříčí můžeme rozdělit odboj na dvě etapy. Do roku 1942 působily v Meziříčí organizace Obrana národa, organizace Jindra a komunistická organizace. Ty byly v souvislosti s heydrichiádou v létě 1942 postupně téměř zlikvidovány.

Ilegální komunistické buňky operovaly ve městě i na vesnicích. Její členové, například Josef Trlica ze Vsetínska, se museli kvůli hrozbě zatčení ukrývat. To jim ale nezabránilo v ilegální činnosti, zejména šíření ilegálních letáků a Rudého práva a také v organizaci sabotážních skupin.

Nejoblíbenější sabotáže byly takové, kdy bylo těžké určit, zda šlo o úmysl, technickou závadu nebo působení živlů. Nezbytnými členy byli pracovníci železnice a pošty, kteří mohli menší akce realizovat sami. V okolí Valašského Meziříčí a Vsetína šlo nejčastěji o přestřižení linek a telefonních kabelů. Na Vsetínsku se objevovaly přeřezané kabely železničního vedení nebo nařezány hadice u brzd vagonů. V srpnu 1941 zničila skupina vedena Josefem Trlicou i drážní a dálkové vedení na trati Vsetín-Horní Lideč. Skupina měla v plánu i další sabotážní akce, ale na podzim roku 1941 byla odhalena gestapem a osm jejích členů popraveno.

28. září 1941 bylo vyhlášeno stanné právo. Na základě tohoto opatření byli v Brně popraveni rukojmí a komunističtí funkcionáři. Mezi nimi byl i vedoucí činitel KSČ ve Valašském Meziříčí Václav Grossman. Na podzim 1941 proběhla i „akce Sokol“, kdy gestapo zatýkalo členy této organizace. Sokoli nevytvořili vlastní odbojovou organizaci, většina z nich byla součástí Obrany národa nebo Jindry. Z meziříčských členů byl zatčen a následně umučen v koncentračním táboře architekt Bohumír Kupka.

V našem okolí ale působily i jiné skupiny, které ovlivnily i obyvatele našeho města. V okolí Hostýnských vrchů operovala skupina Zelený kádr, která také spolupracovala s buňkami organizace Lvice. V souvislosti s buňkou Lvice na Přerovsku byl 15. října 1941 zatčen a posléze v roce 1942 zastřelen Jaroslav Podzemný, absolvent gymnázia ve Valašském Meziříčí. Důvodem byla podpora sovětských parašutistů, kdy spolu s Antonínem Zahradníčkem z Poličné obsluhovali vysílačky Svobodná Haná a Na zdar, které byly určené k vysílání protinacistického obsahu.

Odboj navazoval i spolupráci se zahraničními centrálami. Sovětské zpravodajské služby vyslaly čtyři výsadky, jejichž členové měli ve dvojicích seskočit na území Protektorátu a provádět zpravodajskou vojenskou činnost. Spolupráce probíhala i s Londýnem, který poslal do Protektorátu skupiny parašutistů. Členem skupiny Out Distance byl rodák z Valašského Meziříčí, student medicíny Ivan Kolařík. Ten při seskoku ztratil fotografii své snoubenky i falešné doklady, co značně pomohlo gestapu v pátrání. Proto zvolil smrt otrávením, své blízké ale nezachránil – dle jeho legitimace gestapo vypátralo členy jeho rodiny i jeho snoubenku a spolu s její rodinou je popravili.

V období heydrichiády po smrti říšského protektora Reinharda Heydricha 4. června 1942 postihly členy odbojových skupin těžké represe. V souvislosti s Obranou národa byl 22. ledna 1943 popraven ve Vratislavi i bývalý ředitel gymnázia ve Valašském Meziříčí, František Nedbálek.

Na přelomu let 1942 a 1943 se na Moravě objevily první odbojové skupiny, které měly partyzánský charakter. Nastala tedy druhá etapa odboje. Kvůli represím odbojáři hledali úkryt na venkově nebo v lesích a horských oblastech, kde museli spoléhat na pomoc místních obyvatel.

Řada lidí se snažila dostat přes hranice na Slovensko, kde se místní odboj připravoval na povstání. V Poličné byl 11. května 1944 popraven student Stanislav Mikolášek, který byl dopaden při útěku, jehož cílem mělo být právě Slovensko. Mikoláškovi se spolu s bratrem a dalšími třemi členy skupiny několikrát povedlo uprchnout před četnictvem, skupina se ale rozdělila a Mikoláška dopadli, den později byl popraven. Na stejné lípě po pokusu o přechod přes moravsko-slovenské hranice byli popraveni 12. listopadu 1944 i studenti Jan Mazal a Miroslav Ondrašík. Veřejné popravy ale probíhaly i jinde, v říjnu 1944 byl zastřelen a posléze oběšen v Zubří Václav Sedlák

Slovenské národní povstání mělo na národně osvobozenecké hnutí významný dopad. Došlo k obrovskému rozmachu partyzánského hnutí na celé Moravě.

V našem okolí byli například mladí lidé organizováni Vladimírem Garncarzem (jeho otec organizoval skupinu Ignác v Jablůnce nad Bečvou), včetně šestnáctiletého Ladislava Fojtíka. Tato skupina začala spolupracovat s bývalým vsetínským starostou Josefem Sousedíkem, který byl výrazným představitelem protinacistické rezistence na Vsetínsku. Spolupracoval s parašutistickým desantem, jehož krycí jméno bylo Clay. Skupina Clay, která byla v přímém spojení s Londýnem, měla provádět zpravodajskou a spojovatelskou činnost. 15. prosince 1944 byl ale Sousedík zastřelen gestapem.

Na skupinu Clay měla vazby i partyzánská skupina Michala Malíka, která měla sídlo v domku na Sokolské ulici ve Valašském Meziříčí, kde bylo „skladiště“ zbraní, střeliva a léků spolu s dalšími potřebami. Skupinu zradil jeden z konfidentů; dne 3. února 1945 si pro tři její členy (Ladislava Dočkálka, Jana Macha a Leopolda Novotného) přijelo gestapo a zatklo je. O devět dní později, 12. února 1945, přišlo gestapo pro další členy ilegálního národního výboru. Některým členům, jako například Drahomírovi Blažkemu nebo Čestmírovi Podzemnému, se povedlo utéct dříve, než pro ně přišlo gestapo.

V roce 1944 se zformovala 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, která je jednou z nejznámějších skupin v dějinách československého odboje a postupně vyrostla v největší partyzánskou jednotku na území bývalého Československa. Svou činnost původně započala v oblasti Moravskoslezských Beskyd, později se její činnost rozšířila do okolí Hostýnských a Vizovických vrchů a Bílých Karpat.

Hlavní činností byly boje proti představitelům státního a policejního aparátu a sabotáže na vojenské technice a infrastruktuře, při kterých například v lednu 1945 zdemolovali pomocí trhaviny železniční trať mezi stanicemi Jablůnka a Růžďka. Další sabotáží byl výbuch elektrické spínací stanice u Vsetína, na jejímž provozu závisela činnost zbrojovky.

Partyzánské skupiny působily na Valašsku až do posledních dnů války a navzdory nevelkému počtu se dokázaly postavit okupaci a přispět k osvobození našeho území.