Dětský kočárek. Fenomén, se kterým se setkala nejedna generace našich předků. Nás samotné samozřejmě nevyjímaje, vždyť v současnosti i nedávné minulosti asi jen málokomu bylo každodenní svezení na čerstvém vzduchu odepřeno. Nesmíme zapomenout ani na malé holčičky, které po vzoru svých maminek cupitaly po ulicích s kočárkem svým, maličkým. Pokud i na vás při pohledu na dětský kočárek dýchne špetka nostalgie po starých zašlých časech, přijměte naše skromné pozvání na krátký výlet do historie tohoto pro většinu z nás prvního dopravního prostředku. Dětský kočárek, ale i jeho menší kopie pro děti, čili kočárek loutkový, si to určitě zaslouží. Vždyť na mnohých půdách určitě dodnes nějaký stojí, zaprášený, tichý svědek nádherných emocí i dávných vzpomínek.

Historie dětského kočárku jako takového se nepíše příliš dlouho. Je to s podivem, neboť již odedávna přitom usilovali rodiče o zajištění všech potřeb svého robátka, často až přehnaným či nepraktickým způsobem. Maminky v očekávání tak vyšívaly krajky nebo vyráběly rozličné dětské oblečky, budoucí tatínkové vyřezávali krásné kolébky. Jaké se miminku dostalo péče, záviselo samozřejmě nejen na nadšení budoucích rodičů, ale i na tom, do jaké rodiny se narodilo. Zprvu jen nejbohatší, s jistým časovým odstupem i nejširší společenské vrstvy však vždy byly ovlivňovány novými názory na výchovu dítěte.

Pomineme-li venkovské prostředí, kde pobývalo dítě venku v podstatě kdykoliv to počasí dovolilo (resp. péče o hospodářství vyžadovala), tak počátkem 19. století to byly dámy z opačného konce společenského žebříčku, kdo si vzal nové lékařské i filozofické trendy, volající po pobytu dítěte na čerstvém vzduchu, jako první za své. Až do dob průmyslové revoluce se totiž malé děti zkrátka nechávaly doma v kolébkách a málokdy se s nimi někam cestovalo. K jejich příležitostnému transportu tak dlouhá staletí postačily různé úvazy a šátky, případně jen ruce maminky či chůvy. Na delší trasy se děťátka přemísťovala ve vozících, které však v domácnosti primárně sloužily k jiným účelům a dítko na nich necestovalo samo, nýbrž bylo přiloženo k ostatnímu nákladu. První vozíky určené speciálně pro dítě si od 18. století nechávaly na zakázku vyrábět šlechtické rodiny.

V chudších rodinách se děti vozily také, nejčastěji v různých typech žebřináčků.

Teprve změny, které s sebou přineslo dlouhé 19. století, se odrazily i ve vývoji dětského kočárku. Pokrok medicíny i nový životní styl navíc věnovaly více než kdy dříve pozornost dítěti a jeho potřebám. Jako důležitá podmínka zdravého vývoje dítěte se nově jevila nutnost pobytu dítěte na čerstvém vzduchu. Kvůli zdravému vývoji jeho páteře však samozřejmě nebylo možné dítko dlouhé hodiny nosit, poptávka po kočárcích proto na sebe nedala dlouho čekat.

Vývojem prošly též různé ozdoby kočárku, především záclonky. Ty do jisté míry chránily dítě před dotěrným hmyzem, na druhou stranu se v jejich přemíře držel prach. Až do 50. let 20. století také dětští lékaři bojovali proti měkkým peřinkám křivícím páteř či těsným povijanům, oblíbeným nešvarem předešlých desetiletí bývaly také běloskvoucí peřinky a dečky, z nichž na sluníčku doslova přecházel zrak dospělým, natož pak samotným malým dětem.

Nesmíme zapomenout zmínit, že souběžně s kočárky pro děti se začaly vyrábět také jejich loutkové varianty coby hračka pro děvčátka. Tyto malé kočárky se vždy daly pořídit buď v levnější a jednodušší variantě, nebo si zákazník mohl připlatit za kočárky dražší, které opravdu detailně kopírovaly svůj velký vzor. Po polovině 19. století se navíc rozšířila i výroba dětských panenek, takže holčičky skutečně měly i co vozit.