Ovocná pálenka, především slivovice, a především domácí, je symbolem, který k představě Valašska patří asi stejně jako bača s ovcemi. Kdo si však myslí, že plucaňa s trnkovicú patří k Valachovi odedávna, mýlí se. Ovocné stromy se zde sice pěstovaly, kam až lidská paměť sahá, ale ovoce pomáhalo přežít po staletí tuhé zimy všude tam, kde se moc nedařilo obilí. A kde není obilí, není chleba, kde není chleba, je hlad. A o obilí bývala na kamenitých horských políčkách vždy velká nouze… A tak stranou každého většího gruntu stávaly malé, snadno přehlédnutelné, přesto však zcela typické stavbičky – sušírně ovoce. Podzim co podzim v nich sušáři zakládali ohně, které po mnoho týdnů nevyhasly, a sousedé se scházeli se svou čerstvou úrodou, aby ji proměnili v komoditu trvanlivou, která vydrží několik let. Kde se pěstovalo víc švestek, tam bývala součástí sušírny i lekvárňa, samostatná pícka s měděným kotlem, ve kterém se smažila povidla.

Přebytky se daly výhodně zpeněžit a přinášely tak do místní ekonomiky, založené na naturální směně, tolik potřebné hotové peníze. Až se sklonkem 19. století přišly se sušeným ovocem starosti – trhy ovládly sušené švestky z Bosny, kterým velikostí ani chutí ty valašské nemohly konkurovat. Valachovi tak pod stromy obtěžkanými bohatou úrodou vyvstala nutkavá otázka: „Kam s ní?“ Venkovanům se s problémem náhle přebývající úrody snažily pomáhat nově vznikající hospodářské spolky, které rozjely kampaň k propagaci výroby domácí pálenky. To samozřejmě neznamená, že dříve byl na Valašsku alkohol tabu. Kdepak, ten tu byl věčným společníkem hladu a bídy a jak vzpomínají pamětníci, „pilo sa v každéj chalupě“. Po celém Valašsku se výroba kvalitní pálenky z ovoce rozšířila z Horního Vsacka až počátkem dvacátého století, jak dokládají rady takzvaných polních kazatelů, kteří o propagaci výroby kvalitních ovocných destilátů usilovali. Snažili se zkrátka přeučit místní pijáky, navyklé na kořalku či mnohde jen líh svařený s vodou, na konzumaci alkoholu kvalitnějšího. A Valach se po počátečním ostychu přeučil rád. Jen společné podzimní večery trávené se sousedy přebíráním sušícího se ovoce v sušírni vyměnil za rozjímání nad přípravou a hlídáním ovocného kvasu. A i když ovocnářství na Valašsku časem postihla ještě nejedna katastrofa a v mnohých rodinách hořely podzim co podzim líté boje, kolik úrody přijde do sušárny a kolik do bečky, sušené ovoce začíná znovu zažívat svou renesanci. A Valašskem zase začíná vonět sušené ovoce. Staré tradice se vracejí.

Článek otiskl Valašský Deník 8. 6. 2020, odkaz zde.