25. května si připomínáme  smutné 100. výročí úmrtí hraběte Rudolfa, posledního šlechtického majitele valašskomeziříčského  zámku Kinských z rodu, který mu dal své jméno. O bonvivánské povaze „mladého pána“ bylo napsáno a vzpomenuto již mnohé a nejvíc si s ním jistě užila jeho první manželka, Alžběta Wilczková, dcera uhlobarona a polárníka Wilczka. Alžběta, navyklá bohatému společenskému životu evropských metropolí, kde s Rudolfem po svatbě trávili většinu času, svého chotě dlouhá léta doprovázela i na jeho valašské panství. Zde, v malém krásenském zámečku, který nedoznal zásadnějších změn od časů, kdy jej Rudolfův otec a její tchán Eugen vystavěl, si ráda krátila dlouhou chvíli nejen u malířského stojanu, ale především fotografováním, koníčkem pro urozenou dámu končícího 19. století přeci jen ještě lehce neobvyklým. Právě díky Alžbětě a jejím fotografiím však můžeme nahlédnout do soukromí hraběcí rodiny a interiérů krásenského zámku v časech, kdy zde mladí šlechtičtí manželé pobývali.

Nic však netrvá věčně – ani Rudolfovo a Alžbětino manželství nevydrželo a v roce 1901 bylo po čtyřiadvaceti letech rozvedeno. Alžběta už se znovu neprovdala a zemřela bezdětná ve vídeňském sídle svých rodičů v roce 1938. To Rudolf po rozvodu na nic nečekal a ještě téhož roku stál u oltáře znovu – s operní pěvkyní Marií Terezií Renardovou, o které se šuškalo, že Rudolfa okouzlila už před mnoha a mnoha lety. O co větší oblibě se mezi lidmi těšila hraběnka Alžběta, o to horší pověst provázela Marii. Tu shrnul Oldřich Šuleř slovy: „již jednou rozvedená, neoplývá právě nejlepší pověstí, zato přepestrou minulostí. Povídá se dokonce, že se, nepolapitelný záletník (myšleno hrabě Rudolf), míní po dvacetiletém manželství dát rozvést, aby s ní mohl uzavřít nový sňatek. Taková nerozvážnost! Dcera hraběte Wilczka by snad mohla vymámit ze zazobaného papínka nezbytnou finanční injekci, ale co by přinesla panství Kinských Renardová? Setkali se dva rozmařilci a to je zlé, tuze zlé...“ Ač románová fikce, nemá daleko od pravdy – vztah s Renardovou byl skutečně jedním z posledních „hřebíčků do rakve“ dluhů a exekucí, které Rudolfa provázely na každém kroku a dohnaly ho v roce 1913 k vynucenému odchodu z krásenského zámku i zbytku panství, které nestihl ještě rozprodat či prohýřit.

Jak divoce Rudolf žil, tak také zemřel – při pobytu v malých rakouských lázních, kde se, jak se dá předpokládat, věnoval opět více společenské zábavě než léčbě svého nemocného, bujarým životem oslabeného srdce. Zůstala po něm pověst bouřlivého kavalíra a černé ovce rodiny, ale také zámek v kdysi samostatném městečku Krásně. V něm nyní finišuje generální rekonstrukce a už na podzim se opět otevře návštěvníkům – a výstavní sezonu zahájí výstava věnovaná právě krásenskému zámku a jeho šlechtickým majitelům.

Článek zveřejnil Valašský deník 27. 5. 2021, odkaz zde.