Cílovým místem k výpravám za uměním jsou zpravidla galerie, muzea, divadla či koncertní síně. Návštěvník se na estetický zážitek náležitě připraví a pln očekávání přijímá zvýšenou dávku emocí. Tu a tam se ale můžeme s uměním setkat i na místech, kde jej nečekáme. Určitě se to někdy stalo i vám: virtuóz preludující na ulici či malíř zachycující pomíjivost malebných okamžiků v krajině. A co třeba setkání se sochařským dílem někde, kde jej vůbec nečekáte? Tak přesně tento neplánovaný umělecký zážitek si můžete dopřát ve Valašském Meziříčí, třeba při vyřizování změny v platbách záloh na elektrické energie. Kousek od hlavní cesty spočívají ve stínu bříz dvě něžně se k sobě klonící ponorky, jejichž latentní ničivá síla a bitevní potenciál je upozaděn tichou vnitřní harmonií. Personifikace vztahu dvou bytostí, setkání po dlouhých bojích někde u dna. Nebezpečí, nepředvídatelnost a snad i výbušnost, ukotvená v jednoduchém tvaru pískovce.
Dílo Tritón Jaroslava Koléška našlo své místo pod břízami poblíž sochařova bydliště jen dočasně. Socha je určena do veřejného prostoru – v roce 2017 byla součástí výstavy Sochy v zahradách v Podzámecké zahradě v Kroměříži a v loňském roce byla vystavena v exteriéru tereziánské Zbrojnice v Olomouci. Zde tvořila jedno ze zastavení sochařského festivalu Sculpture line, který touto formou v letních měsících obohacuje veřejné prostory o sochařská díla významných českých i zahraničních výtvarníků. Umělecká díla ve veřejném prostoru mají své nezastupitelné místo, připomínají historické události, osobnosti, vybízejí k zastavení a rozjímání. Stávají se místem setkávání a zůstávají tichým svědkem ať už událostí státotvorného významu, nebo jen komorních dostaveníček. Podobnou funkci na sebe jistě vezme i tato skulptura, ale teď zrovna si své pevné místo ve veřejném prostoru teprve hledá. Zasažena neočekávaným sochařským zážitkem míjím sousoší a přemýšlím o umění ve veřejném prostoru. Takové by mělo být – zasáhnout, oslovit, obohatit.
