Mikuláš je nejznámější a díky své štědrosti a dobrotě také nejoblíbenější z adventních bytostí.

Předobrazem této postavy byl skutečný Mikuláš – biskup žijící na přelomu 3. a 4. století v dnešním Turecku. Uctíván začal být ve východokřesťanských zemích (je např. patronem Ruska), odkud se jeho kult začal v 10. století šířit na západ.

Postava svatého Mikuláše je spojena s množstvím legend, které daly vzniknout jeho širokému patronátu. Jednou z těch méně známých je pověst o záchraně námořníků, kteří přežili bouři díky modlitbám k tomuto světci. Proto byl původně Mikuláš považován za ochránce proti nebezpečí vody a stal se tak patronem lodníků, námořníků, rybářů a dalších. V této souvislosti mu též byly zasvěceny kostely na březích řek na ochranu před povodněmi.

Mnohem známější jsou legendy související s jeho patronátem nad dětmi, školáky, pannami či za šťastnou svatbu. Podle první z nich zachránil tři chudé dívky před nevěstincem, když jim daroval zlato na věno. Podle druhé vzkřísil k životu děti, které usmrtil zločinný hostinský. Tyto příběhy spojené s obdarováváním a ochranou dětí zřejmě stály za vznikem postavy svatého Mikuláše, známé z USA či Británie jako Santa Claus, či z Holandska jako Sinter Klaase, u nás z četných mikulášských obchůzek konaných v předvečer jeho svátku.

Tento obyčej má v českých zemích kořeny ve středověkých klášterních hrách, doložených už ze 13. století. Jednalo se o bujaré průvody studentů klášterních škol, jimž dominoval biskup na koni doprovázený řadou maskovaných postav (čertů, vojáků, židů, mastičkářů aj.). Kvůli přílišné nevázanosti čelily tyto oslavy velké kritice a vlivem církve se z Mikuláše postupně stala ctnostná postava obdarovávající děti za jejich dobré chování.

Na většině území dnes dělá Mikuláši doprovod čert, jako symbol zla zkroceného křesťanským světcem, a anděl jako světcův pomocník, ten však patří k maskám novějším. Archaická forma hlučných mikulášských obchůzek se dodnes dochovala na Valašsku, konkrétně na Hornolidečsku. Vedle čertů zde tvoří mikulášskou družinu i další starobylé masky jako koníci (kobylice, nakoni) – jak jsou tu nejčastěji nazýváni vojáci na dřevěných koních, smrtky a židi (dnes označováni spíše jako nosiči či kvašáci).

Článek otiskl Valašský Deník 6. 12. 2020, odkaz zde.