Galerijní prostor vsetínského zámku od poloviny září představuje dílo a řemeslný um sklářského výtvarníka a pedagoga Ondřeje Strnadela. Výstava má mezi řadou autorových prezentací jisté specifikum. Její jádro tvoří instalace vážící se k řece Bečvě. Ta byla hybnou silou pohánějící sklářský průmysl v oblasti valašských jedlo-bukových lesů. Ta je také nositelkou pozůstatků po staleté činnosti dnes již zaniklých skláren ve Velkých Karlovicích, Karolince, Vsetíně a Valašském Meziříčí.

Její proud dodnes ukrývá omleté a obroušené střepy skla a zbytky skloviny ze sklářských pánví. Kamenné prahy na dně řeky, omleté oblázky, ale především ohlazené a obroušené střípky skla, které autor sám nebo spolu s dětmi nachází v mělčinách u soutoku obou Bečev, se staly inspirací k objektům protínajícím střed výstavní místnosti. Zatím co střepy samotné coby poklad rozjiskřily očka malým nálezcům, naše oči se můžou potěšit skleněnými objekty vycházejícími z jejich tvarů i barevnosti. V té se objevují jak předvídatelné lahvově zelené a čajově hnědé tóny, tak i odstíny šedé, které prozrazují střepy detekující dlouholetou výrobu konusů pro televizní obrazovky.

Podobně jako řeka Bečva, i autor povrch objektů dotvářel. Ovšem na rozdíl od říčního proudu hrubého brusu dosáhl prostřednictvím trysek a brusných kotoučů, jemného pomocí houbičky a kyseliny fluorovodíkové. Mezi foukanými tvary formovanými z volné ruky se nově objevují i plné kompaktní kusy. Tu a tam je jejich hladce profilovaný objem narušen záměrnou deformací, vnášející do díla napětí a živelnost.

Výstava skleněných objektů a realizovaných trofejí doplněná o snímky přestavující autorův přístup k tvorbě je k vidění do 14. listopadu. Většina exponátů se pak vrátí zpět do výtvarníkova ateliéru, ale jedno z nich si vybralo do svých sbírek Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Není to poprvé, co si kurátor specializované sbírky zaměřené na současné ateliérové sklo vybral pro zhodnocení sbírky dílo umělce tvořícího právě v našem regionu.

Zázemí sklářské školy ve Valašském Meziříčí obohacuje tuto sféru výtvarného umění už přinejmenším dvě desetiletí – právě před dvaceti lety totiž byla vybudována samostatná školní huť. Rezidua průmyslové sklářské tradice regionu sice unáší říční proud, ale inspirace k rozvoji výtvarného zpracování skla nevysychá, ba naopak.

Článek zveřejnil Valašský deník 21. 10. 2021, odkaz zde.