Akademický sochař Pavel Drda slaví letos šedesátiny. Při příležitosti životního jubilea zahájil 2. března v 16 hodin v Muzejním a galerijním centru retrospektivní výstavu, která představuje doposud nejrozsáhlejší průřez sochařovy životní tvorby prezentovaný v jeho rodném kraji, ve městě Pavlova dětství – ve Valašském Meziříčí. Výstava obsáhla umělcovo dílo v rozpětí téměř pěti desetiletí, a to od školních let po současnost.

V šesti sálech ve 2. patře zámku Žerotínů je v převážně chronologickém sledu vystavena tvorba akademického sochaře Pavla Drdy, který žije a tvoří v Bystřičce u Valašského Meziříčí. Význačnému umělci, úzce spjatému svým životem i dílem s Valašskem, se podařilo pro prestižní výstavu připravit téměř 150 děl, z nichž se následně vybíraly exponáty pro výstavní kolekci čítající na 120 položek. Cílem výběru bylo vytvořit co nejucelenější obraz o autorově díle.

Vystaveny tak jsou reliéfy, plastiky, sochy i užitá keramická tvorba. Vedle prací převážně z keramiky, také artefakty z bronzu, cínu, dřeva, ozinkocementu i sádry. Zastoupeny jsou zejména komorní formáty, ale objevují se i ukázky originálů monumentálních plastik do exteriérů – "Mateřství" (1990), "Jaguár" (2003) a "Pejsek a kočička" (2013). Kromě finálních děl se ve výstavě ojediněle setkáte i s ukázkami modelů k realizacím do architektury – na reliéfy "Vesmír" pro vsetínskou restauraci Pančava (1986), na plastiku "Noe" pro Horní Bečvu (1991) a modely 1 : 1 pro figurální fontánu "Pramen" ve Studeněvsi (1999) a "Výzvu" (2015) v Nesuchyni.

Obdivuhodný je časový záběr zvoleného výběru, který začíná Drdovou "první" hlavou – portrétem spolužáka Jarka – vymodelovanou pod dohledem sochaře a pedagoga Leopolda Christa na Lidové škole umění ve Valašském Meziříčí v roce 1970. Pokračuje pracemi z doby studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1977–1983), a to např. dřevořezbou "Zubr" (oceněnou školní cenou za rok 1980), cínovou figurou "Ráno", která získala 2. místo v celostátní soutěži SVOČ za rok 1981, a souborem žánrových keramických sošek žen, vytvořených v závěru studií v roce 1983 ("Na palvači", "Na zápraží" aj.). Následují díla, která vznikla po absolutoriu, a to portréty Jiřího Trnky a Jana Wericha nebo "Znamení zvěrokruhu" (1986) – repliky reliéfů pro restauraci Pančava. Tvorbu 1. poloviny 90. let reprezentují např. plastiky Býčka, sousoší jezdců na koních či okřídlená "Niké" (1994). Ve 2. polovině 90. let se autoro dílo doslova "uzemňuje" a od "vznášejících" se torzovitých figur dospívá u figurálních plastik k osobitému kánonu s předimenzovanými končetinami. V té době také začíná uplatňovat ve svém díle kombinaci keramiky a skla, z nějž formuje např. tvary křídel, oblak-nebe aj. ("Atlas", 1997).

Četně je prezentována tvorba po roce 2000, a to jak plastikami, tak i reliéfy, v nichž rozvíjí mýtus krajiny a téma "Žena-krajina" se mu prolíná s pohanskými mýty o bohyních Matkách-Země (keltské bohyni Anu a havajské Pele). Ke stěžejním dílům mezi vystavenými komorními plastikami patří např. "Balanc" (2001),"Velká radost" (2001), "Rozmotaný" (2001) a "Zamotaný" (2007), "Rozverná" (2000), "Pichlavá roba" (2003) a "Prý Madona" (2007), "Andělin tanec" (2004), "Úděl" (2002–2003), "Pocta příteli" (2002) a "Symbol" (2011), "Touha" (2011), "Veselá Pele" (2012) i "Koupání v písku" (2013).

Z nejnovějších realizací jmenujme "Pocta panu Kašparovi" (2015), "Tak moc!" (2017) a "Na houpačce" (2018), což je dílo, podle kterého je pojmenovaná i současná výstava, neboť obrazně postihuje Pavlovo osobní bilancování vyjádřené také slovy: „Život je houpačka!“. V souladu se svým životním postojem pojal téma s lehkostí a nadsázkou.

Ke svému výročí připravil a vydal Pavel Drda také svou monografii s fotografiemi Petra Leška, Roberta Goláně a Petra Zhoře.