Alois Šimara se narodil roku 1921 v Lidečku. Za války byl členem 1. československé brigády Jana Žižky a v bojích s Němci utrpěl na konci dubna 1945 těžká zranění. Po návratu z nemocnice byl uznán čtyřicetiprocentním invalidou a živil se jako trafikant v obci Hanušovice na Šumpersku. Zde se dostal do kontaktu s členy organizace Světlana.

Šimarova odbojová činnost proti komunistům začala na jaře roku 1949. Zkontaktoval se členy Světlany a měl založit vlastní dvanáctičlennou skupinu Jeseník, která by operovala na území severní Moravy. K vytvoření skupiny však nikdy nedošlo, protože Světlanu už v té době zasáhla vlna velkého zatýkání. Šimara spolu s dalšími druhy přešel z obav před zatčením do ilegality a skrývali se nejdříve v Lidečku a později na různých místech Valašskokloboucka. Dalšími výraznými členy skupiny byli Timofej Simulenko, partyzán ruského původu žijící v Tichově, Josef Tomeček – zemědělec z Nedašova a Karel Zámečník z Vysokého Pole. Členové skupiny se zaměřovali na získání zbraní a munice pro boj proti komunistické moci. Samotné ozbrojené akce se ale nezdařily a naopak v sobě nesly nádech grotesky. Konkrétně se jednalo o přepadení pozděchovského předsedy KSČ a MNV Františka Pavlána na taneční zábavě v noci z 23. na 24. dubna 1949. Funkcionáři bylo vyhrožováno násilím, pokud se i nadále bude tak horlivě politicky angažovat. Při tomto incidentu došlo dokonce i ke střelbě, při které byl zraněn jeden člověk. Avšak jednalo se o strýce jednoho člena skupiny, jejíž členové byli při akci notně poživeni alkoholem. Fiaskem skončil i pokus o vypořádání se s řídícím učitelem a členem KSČ v Pozděchově. Akci protikomunistických odbojářů zastavily zamčené dveře na domě učitele a strach dělat hluk při jejich páčení.

V té době už jeden z členů skupiny Zámečník začal podávat informace StB, a tak komunistické bezpečnostní orgány veděly o každém jejich kroku. Skupinu zkontaktoval agent StB a pod záminkou útěku do zahraničí vlákal na konci května 1949 Šimaru a s ním i dalších osm dalších mužů do automobilů StB. V blízkosti Jihlavy byli z aut vysazeni a následně zatčeni, StB si pak postupně došla i pro zbylé členy skupiny. Šimarovi se sice v srpnu podařilo uprchnout z vězení v Uherském Hradišti (měl v tom praxi z války, kdy utekl ze stejného místa), ale v zápětí byl znovu zatčen a spolu s ostáními postaven před soud.   

Proces se odehrával 10. až 13. července 1950 přímo ve vsetínském divadle Z. Souzeno bylo celkem 33 osob, mimo členů skupiny i lidé, kteří jim pomáhali. Jednalo se o proces s účastí veřejnosti, který zároveň přenášel městský rozhlas ve Vsetíně. Účelem veřejného procesu bylo zastrašit případné odpůrce komunistické diktatury.  Dle rozhodnutí soudu bylo jedenatřicet osob odsouzeno za zločin velezrady k vysokým trestům odnětí svobody (většinou v rozmezí 8 až 30 let), ztrátě občanských práv, propadnutí celého či poloviny jmění ve prospěch státu a peněžitým trestům. Senát Státního soudu oddělení Brno vynesl také rozsudky smrti. K absolutnímu trestu byli odsouzeni Alois Šimara, Karel Zámečník (ten ač spolupracovník StB byl popraven za to, že se bránil zatčení se zbraní v ruce), Timofej Simulenko a Ludvík Šmotek (tomu nakonec trest zmírnili na doživotí). Šimara a Zámečník byli popraveni 27. dubna 1951 v Uherském Hradišti. U Simulenka došlo k odkladu výkonu trestu a v roce 1953 k udělení milosti prezidentem Antonínem Zápotockým (další léta ale strávil v komunistickém žaláři a poté v psychiatrické léčebně). Drakonické tresty měly odstrašující charakter a neodpovídaly skutečným činům skupiny, jejíž členové se provinili hlavně tím, že odmítli přijmout komunistickou diktaturu a byli odhodlaní proti ní bojovat.