Závěrečných sedm dnů před Velikonocemi si křesťané připomínají jako poslední pozemské dny Ježíše Krista a jeho ukřižování. Toto období, nazýváno jako Svatý neboli Pašijový týden (z latinského pascha – utrpení), se na neslo ve znamení příprav na Velikonoce – oslavu Ježíšova vzkříšení. Vedle vlivu křesťanství tu však sehrála roli i starší předkřesťanská víra spojená s příchodem jara a nového hospodářského roku. Obojí pak ovlivnilo podobu a množství zvyků, jež byly do těchto dnů koncentrovány. Tady je jejich malý přehled.
Květná (Pašijová) neděle – první den Svatého týdne. Křesťané si ho připomínají jako den vjedzu Krista do Jeruzaléma, při němž byl vítán palmovými ratolestmi. Proto se v zemích, kde palmy rostou, o této neděli také světí. U nás jejich funkci převzaly ratolesti jívové – lidově zvané kočičky. Svěceným kočičkám přikládali lidé ochranný a blahonosný význam. V domech je zastrkovali za kříže nebo svaté obrázky, aby chránily obydlí, zapichovali je do polí, kde měly ochraňovat úrodu, na Valašskokloboucku je zase přidávali do jídla nemocným, aby jim ulevily od bolesti.
Škaredá středa – ve dnech po Květné neděli probíhalo čištění, bílení a uklízení domů i hospodářských stavení. Podle toho dny nesly i názvy – Modré či Žluté pondělí, Šedivé úterý a právě Škaredá či také Sazometná středa. Tento den se vymetaly saze z komína a lidé se navíc neměli škaredit, jinak by podle jedné pověry měli zakaboněnou tvář každou středu v roce..
Zelený čtvrtek – jeho pojmenování snad bylo původně lkavý či plačtivý a právě zkomolením těchto slov pak v němčině vzniklo označení Zelený čtvrtek. Dodnes se tak traduje, že se toho dne má jíst zelená strava (kopřivy, zelí atd.), aby byl člověk celý rok zdravý. V křesťanství je tento den připomínkou poslední večeře Páně a zrady apoštola Jidáše vedoucí ke Kristovu zajetí. Jidáš však svého skutku záhy litoval a oběsil se. Na upomínku tohoto činu se na Zelený čtvrtek pečou i na Valašsku tzv. jidáše, pečivo z kynutého těsta pomazané medem nejčastěji ve tvaru pletenců připomínajících provaz. Na večer Zeleného čtvrtku přestávají až do Bílé soboty zvonit zvony (odlétají do Říma na znamení smutku z Kristova umučení). Jejich zvuk nahrazovaly různé klapotky, řehtačky, tragače, rapače a jiné rámusivé nástroje, s nimiž obcházeli chlapci po vesnicích i městech a oznamovali ráno, poledne a klekání. Na Valašsku většinou po sobotním klapotání ogaři za tuto službu žádali darů, při čemž říkali:
„Daj matičko, daj vajíčko za naše klepání,
co my sme sa naklepali choďa po klekání.“
Velký pátek – pro křesťanský svět je dnem hlubokého smutku z ukřižování Krista. V lidovém prostředí byl spojen s řadou obyčejů a pověr. Velký obřadní význam měla velkopáteční voda, která se před východem slunce měnila v krev Krista a měla tak uzdravující moc. Proto se lidé, kteří s sebou často brávali i dobytek, chodili brzy ráno umývat k řece nebo potoku, aby byli zdraví. Kdo se ve vodě brodil, neměly ho bolet nohy, děvčata si v ní zase myla vlasy, aby jim narostly dlouhé. K vodě se nosily omýt i máselnice a díže, aby po celý rok nechybělo másla a chleba. Vodu brali i domů, jednak pro ty, kteří nemohli k vodě dojít, jednak vodou kropili místnosti, nářadí či dobytek. Při umývání se říkaly modlitby:
„Vítaj, vodičko, čistá,
kerá tečeš z ran Pána Krista!
Omyj ňa od mých nepravostí
a přijmi ňa do radostí!“
S Velkým pátkem byla spojena i řada zákazů. O tomto dnu se např. nemělo prát, protože by prádlo bylo práno v Kristově krvi, nesmělo se ani orat a vůbec hýbat se zemí. Zároveň platil velmi přísný půst – nejen od jídla a alkoholu, ale také cigaret či sexu. V tento den se podle lidové víry rovněž otevírala země, aby nakrátko odhalila poklady v ní ukryté.
Bílá sobota – po Gloria o Bílé sobotě se konečně rozezvučely zvony. Tohoto momentu lidé využívali k zajištění úrody stromů – za zvonění zvonů běželi ke stromům a třásli jimi, aby dávaly hodně ovoce. V kostele se při sobotní mši světily lískové hůlky, které se pak nosily do polí, aby chránily úrodu od blesku a krupobití. Světily se i pokrmy, především maso, vejce a pečivo. Ochrannou moc měl rovněž oheň. U kostela ho na Bílou sobotu zapaloval kněz, čemuž se na Valašsku říkalo „páliť jidáša“. Do ohně se vkládaly osikové nebo lískové hůlky, aby je plamen posvětil, ty se pak zabodávaly do polí, aby chránily úrodu.
Jaké zvyky se o Pašijovém týdnu udržují ve vaší rodině či obci? Podělte se o ně, a přispějte tak k jejich zdokumentování. Ve formě textů či fotografií je prosím zašlete na e-mail: fohlerova@muzeumvalassko.cz. Děkujeme.
