Hospoda coby univerzální společenská instituce vznikla v dávné minulosti – snad už v Mezopotámii záhy poté, co zde bylo vynalezeno pivo. Asi bychom tehdy ještě marně hledali hospodu v dnešním slova smyslu, některé společné rysy však už určitě měla. Pohostinská zařízení jsou nerozlučně spjata i s Valašským Meziříčím a Krásnem nad Bečvou, které bylo do roku 1924 samostatným městečkem. (Pokračování pod galerií)

__________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

GALERIE LEGENDÁRNÍCH PODNIKŮ VE VALAŠSKÉM MEZIŘÍČÍ

1. CASINO, ZEMĚDĚLSKÝ, SLOVANSKÝ DŮM

Dům na náměstí, kde dnes sídlí Komerční banka, patří ke starým meziříčským právovárečným domům. V 80. letech 19. století jej zakoupil německý spořitelní spolek, který vystavěl nynější budovu, kde se v patře nacházely spolkové místnosti německého čtenářského spolku Casino. Za války zde úřadovala neměcká nacistická strana, než si jej přivlastnil roku 1945 okresní výbor KSČ. V 50. letech zde závodní rada ROH n. p. Tesla otevřela  proslulý a všem důvěrně známý závodní klub, jedno z městských kulturních center.

2. U DVANÁCTI APOŠTOLŮ

Šenkovní dům U Dvanácti apoštolů původně nesl přízvisko Manovský – raně barokní reliéfy Krista a jeho dvanácti učedníků mu daly jméno, pod kterým je znám nyní, teprve ve století devatenáctém. Opakované úřední kontroly, neustále poukazující na špatný hygienický stav nálevny, „nehodný Mezičíčí coby okresního města“, problémy s památkovým úřadem i sousedské spory nemálo přispěly k tomu, že roku 1946 hostinská činnost U Dvanácti apoštolů zaniká.

3. VELEHRAD či U HASALŮ

Velkoměšťanský právovárečný dům čp. 104, stával v minulosti na začátku ulice Vývoz, dnes známé jako ulice Mostní. Jeho rozsáhlý půdorys, zasahující do Mostní ulice o několik metrů více než dnes, stál za jeho demolicí počátkem 30. let 20. století. Kromě šenkovní činnosti dům proslul jako jedna ze zastávek při pravidelných slavnostech Božího těla, neboť jeho součástí býval přenosný dřevěný oltářík.

4. RESTAURACE U MODRÉ HVĚZDY

…patří k jedné z mála, která si od 16. století podržela svůj účel až do dnešních dní. Roku 1914 začali v domě majitelé provozovat také hotel, který se mohl pyšnit telefonní hovornou, vodovodem a dokonce splachovacími záchody. Modrá hvězda zkrátka bývala nóbl podnik. Za 2. světové války však byl zabrán nacisty pro rekreační účely, na podzim roku 1944 se zde ubytoval dokonce zvláštní protipartyzánský oddíl.

6. RESTAURACE U SNOZŮ

Vedle Modré hvězdy další z hostinců, které si zachovaly své původní poslání do současnosti. Jeho majitelé patřili již v 16. století k těm, kteří směli v domě šenkovat pivo a víno, své nynější jméno nese však až od roku 1927, kdy hostinec koupil Josef Snoza, který si koncesi rozšířil i o hotelové služby, ve dvoře zbudoval stáčírnu piva a sodovkárnu. Po roce 1948 byl hotel rodině znárodněn, převzat pod komunální podnik a později Restaurace a jídelny pod novým jménem Slávia  – alias dodnes všem dobře známá „Slávka“.

7. HOSTINEC U LÍPY

Dnes bychom na jeho místě nalezli budovu už jen vzdáleně připomínající zašlý lesk a slávu bývalého hotelu Panáček. l původní hostinec stál dlouhá léta stranou zájmu a jeho postavení se zlepšilo až s výstavbou kasáren. Poměry zde však panovaly všelijaké – číšnice zde totiž zdaleka jen neroznášely pivo… V 30. letech koupil hostinec číšník Stanislav Panáček, který neprodleně začal s přestavbou nevyhovujícího hostince na hotel, v němž byl zahájen provoz roku 1942.

8. PIVOVARSKÁ PIVNICE

 Málokdo dnes již vzpomíná na hotel Tobolář, ač jeho dům na Mostní ulici stále ještě stojí – jen už byste jej asi nepoznali – v přízemí je klenotnictví a herna, v patře prodejna asijských oděvů. Dávno pradávno zde stával meziříčský špitál – ne nemocnice, ale útulek pro chudinu a žebráky a městské lázně. Ty odkoupilo od bývalých majitelů v 60. letech 19. století meziříčské společenstvo právovárečných a  šenkovních měšťanů, které zde vystavělo pivovar a sladovnu. Augustin Tobolář, který povznesl dosud zatracované jméno zdejší pivnice, si budovu pronajal  a posléze zakoupil teprve roku 1925.

9. NOVÝ SVĚT

Hospoda s názvem Nový svět stávala na nároží mezi dnešní ulicí Vsetínskou a Šafáříkovou už mimo historické centrum města. Nic z toho jí však neubíralo na oblibě – ba právě naopak, hostinec ležel totiž bezprostředně u dobytčího trhu a zapít koupi dobytka se dříve považovalo za naprostou nutnost! Dobytčí trhy se však v Meziříčí už dávno nekonají a i na místě Nového světa stojí od 70. let panelové domy.

10. NA ROŽKU

Hostinec  Na Rožku, známý též jako pivnice U Michalských, zmizel z mapy našeho města před více než čtvrt stoletím. Stával přímo naproti krásenské radnici a patřil k oněm osmatřiceti měšťanským domům, které obdržely právo várečné od samotného Jana z Pernštejna již v roce 1546. V roce 1851 přešel dům do majetku židovské rodiny Löwovy, která zde kromě výčepu provozovala též palírnu lihovin. Krátce po vypuknutí 2. světové války se však německé úřady postaraly, aby koncese byla Löwům odebrána  – poslední z majitelů, Josef Löw, pak na podzim roku 1942 odjel židovským transportem do Terezína a odtud do Malého Trostince na svou nejtěžší cestu…

11. SOKOLOVNA A RESTAURACE U KAŠLÍKŮ

Okolí dnešní sokolovny byste v polovině 19. století poznali jen stěží. Cesta do Poličné od města vedla hlubokým úvozem, který začínal Poličenskou branou a končil u tehdejší soukenické valchy na místě dnešních balíren. Valchu časem nahradil tzv. Dolní mlýn a v jeho okolí, zvaném Žabárna, stávaly stodoly měšťanů. Po pravé straně, nedaleko kostela sv. Trojice, býval v řečišti Bečvy jez, srážející vodu na valchu. V na břehu stojícím domku se už od roku 1859 točilo pivo, s rozvojem koncese o nalévání kořalky přibyla kuželna a velký sál, kde se rádi scházeli sokolové. Kromě pauzy za 1. světové války, kdy sloužila sokolovna jako vojenský lazaret, se zde šenkovalo až do 50. let.

12. PANSKÝ ŠENK NEBOLI HOTEL RADHOŠŤ

Panelový dům v sousedství bývalé krásenské radnice stojí přímo na sklepeních kdysi vyhlášeného hotelu Radhošť. Původně se jednalo o prastarý zájezdní hostinec s dvěma pokojíky pro nocležníky, odkud se na záchod muselo do kůlny na dvoře, mezi ledárnu a prasečí chlívek. Inu, žádný luxus, co si budeme namlouvat! Na lepší časy si musel počkat do roku 1910, kdy byl přestavěn na moderní hotýlek s teplou vodou na pokojích a dokonce i splachovacími záchody. Jako ostatní budovy na bývalé krásenské aleji však nepřežil budování silničního průtahu – a jednoho odpoledne Léta Páně 1966 se proměnil na hromadu sutě…

13. MOKRÁ HADRA

Jak přišla ke svému stylovému jménu, prameny nevzpomínají, víme však, že hospoda to byla vskutku vyhlášená – host se zde mohl najíst, opít, zatancovat, zamastit karty nebo se potěšit v náručí lehkých děv. Potíže s kuplířstvím a obviněními z prostituce provázely Mokrou hadru celé její dějiny, přestože se její majitelé či pronajímatelé tomuto obvinění bránili zuby nehty, či třeba i  úředně zaznamenanými slovy, že se zde „souloží pouze z lásky“.

14. HOTEL PŘEROV

Hotel Přerov patřil v Krásně spolu s hostincem Na Rožku k posledním, které pamatovaly zašlou slávu zájezdních hostinců na krásenské aleji. Pod názvem Přerov byl znám až od 20. let, dříve byste na jeho vývěsním štítě našli jména Amerika či U Pokorných. V hostinci se scházely krásenské spolky, pořádaly tancovačky a hrálo se ochotnické divadlo, v hotelu se ovšem pořádaly také zakázané partičky ferblu, a to v takovém rozsahu, že se hotelu začalo přezdívat valašské Monte Carlo. A kde bývá hazard, nechybí často ani kněžky lásky a další nepřístojnosti. Roku 1982 byl zbořen a nahrazen dnešním nákupním střediskem na okraji Masarykovy ulice.

15. DUŘPEKOVA RESTAURACE

V krásenské nádražní restauraci, jejímž nájemcem se ve 30. letech 20. století stal Antonín Duřpek, si krátili volnou chvíli při čekání vlak jak cestující, tak sem rádi přicházeli i místní, „jen tak pobýt“. Hosté se jen hrnuli také na vynikající speciality z kuchyně paní Duřpekové. Ta vstávala ještě za tmy, aby stihla napéct moučníky a navařit dobroty pro zákazníky z prvních ranních vlaků, kteří si pro již připravené balíčky pouze vyskočili z vlaku a mohli cestovat dál.

16. STANČÍKŮV HOSTINEC

Stančíkův hostinec stával zhruba naproti vjezdu na dnešní autobusové nádraží. Na jeho místě bývaly v 16. století krásenské lázně, kam se ubírali měšťané za očistou či třeba k lazebníkům nechat si pustit žilou. Jeden z pozdějších majitelů hostince, po němž koneckonců nesl i jméno, Jan Stančík, proslul svými veselými historkami a šprýmy, na něž se dodnes ve městě vzpomíná.

17. DĚLNICKÝ DŮM

Hostinec dělnický dům, kterému nikdo ve městě neřekne jinak než Dělňák, sice patří ve městě k těm nejmladším, ale pivo se v něm točí dodnes. Vystavěn byl v polovině 30. let 20. století a populárním se stal ani ne tak kvůli výčepu, ale pro zdejší divadelní scénu.

18. DALŠÍ

Hospod a hostinských zařízení bylo v minulosti ve městě samozřejmě daleko více, než jsme zvládli vyjmenovat. Stačí jen uvážit, že právo várečné a šenkovní mělo od samého počátku v dvojměstí ValašskéMeziříčí-Krásno osmadevadesát měšťanských domů, řada hostinců také vznikala mimo historické centrum a hradby a mnohé z nich po letech zase zanikly, aniž by se o nich dochovala zmínka v pramenech či historická fotografie.

_________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

V dobách středověku, kam spadá i původ našich dvou měst, byly položeny také základy tradiční české hospody – její kořeny můžete hledat v mázhauzech. Vedle společenské role plnily hospody i praktickou funkci – uzavíraly se zde obchody a pocestní měli kde přenocovat. Tedy za předpokladu, že je kroky dovedly k tzv. zájezdnímu hostinci, které vznikaly zejména při obchodních stezkách a křižovatkách – proto byste v minulosti hned několik zájezdních hostinců našli i na samotném krásenském náměstí. Právě krásenští měšťané z provozování zájezdních hostinců velmi profitovali a nebývale vhod jim v tomto ohledu přišla také absence železniční dopravy – první vlak na krásenském nádraží zastavil až roku 1884. Do té doby byla nejbližší železniční zastávkou Polom u Hranic, a odtud se muselo za cestováním nebo se zbožím povozem.

Za první republiky, na Valašsku snad i přispěním horlivé agitátorské činnosti samotného prezidenta Masaryka, ztratily hospody a hospůdky své společenské a kulturní postavení. Na znovunabytí prestiže nečekaly však dlouho, vlastně jen do příchodu totalitních režimů – nejprve nacistického, později komunistického. Znovu, jako už několikrát dříve, naposled v dobách národního obrození, se putyky staly útočištěm nespokojenců. Podobně, jako monitorovala radikální vlastence v 19. století rakouská policie a její konfidenti, tak ve století následujícím bděla nad pořádky síť gestapa a později komunistická STB. I přesto však v hospodách kvetl underground, neoficiální československá kultura, i disent. S pádem železné opony pravda význam hospod trochu pohasl, neb už není proti komu kout pikle, není třeba konspirace a azylu. Jejich stopa v kultuře každého města však zůstává.

V samotném Meziříčí a Krásně můžeme stopy hostinské činnosti sledovat až do 16. století, kdy panství držel Jan z Pernštejna. Ten určil 60 měšťanů meziříčských a 38 krásenských, kteří měli právo várečné a šenkovní. Jan z Pernštejna prodal panství v roce 1548 Žerotínům. A hned syn prvního majitele, Bernard, si to u poddaných pěkně rozházel. Dlouho totiž pokládala šlechta vaření piva za nedůstojné svého stavu, ovšem jen do doby, než zjistila, že se jedná o činnost tuze výnosnou – a tak si Bernard i roku 1576 usmyslel, že postaví na svém panství pivovar.  Až po prosbách měšťanů a tučném „výkupném“ si od svého úmyslu ustoupil. Toho vůbec nedbal jiný z Žerotínů, Karel Jindřich, v roce 1712 si na zdejším panství pivovar skutečně postavil. Spory měšťanů a šlechty se nakonec dostaly až před samotného císaře! Obě strany se nakonec dohodly, ale meziříčští měšťané ztratili právo vystavovat pivo ve vesnicích na panství, kde si nově po úpravě mílového práva mohla naopak stavět své hospody vrchnost.

Vraťme se ještě na chvíli k Bernardovi ze Žerotína, který svým obecním zřízením z roku 1563 jasně vymezil fungování místních hospod. Tak se například dočítáme, že hostinští nesměli své hosty šidit, všem po příchodu zároveň musel zabavit zbraně, aby se předešlo rvačkám – pokud už k ní přeci jen došlo, provinilci putovali vychládnout do šatlavy. Bernard také nestrpěl žádné velké ponocování a roku 1593 obecní řád ještě zpřísnil, nově už se nesmělo v hospodách ani tančit a provozovat hazard. O potírání záliby v alkoholu u mladistvých se musely starat cechy, jejichž tovaryši byli za opilost trestáni peněžitou pokutou a vězením.

K provozování nálevny a hostinské činnosti bylo potřeba koncesi – o tu si nejdříve samozřejmě požádali majitelé právovárečných domů, neboť těm výsadní právo šenkovat pivo a víno nemohlo být zrušeno, od poloviny 19. století si bylo možné otevřít hospodu i v jiném než právovárečném domě. Hospodští často mívali i jiné koncese, například v některých hospodách se nacházel současně i malý obchod – muži pak totiž velmi rádi chodili nakupovat. Hostinští však zkoušeli i jiné „fígle“, jak nalákat štamgasty – k těm zaručeným patřila i ženská obsluha. Za první republiky se však ve městě rozšířily problémy s kuplířstvím, proto Okresní úřad vyhláškou ženskou obsluhu v hospodách dokonce zakázal. Po Únoru 1948 některé hostince byly uzavřeny, jinak pokračovaly v činnosti pod hlavičkou Sdružených komunálních podniků města a později pod podnikem Restaurace a jídelny.

Mgr. Ivana Spitzer Ostřanská, historik Muzea regionu Valašsko