Letos 8. listopadu uplynulo 400 let, co se na Bílé hoře nedaleko od Prahy střetla vojska českých stavů s císařko-ligistickou armádou. Za necelé dvě hodiny bylo po bitvě a vítězství katolických sil znamenalo definitivní porážku českého stavovského povstání i celkovou změnu politiky v našich zemích. Bílá hora se časem stala v našem národním vědomí symbolem katastrofy, znamenající porobu národa a nástup doby „temna“, z níž jsme se dostali až během národního obrození. Téma je to stále živé, jak ukazuje nedávna debata o znovupostavení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Bílá hora jako národní katastrofa je jeden z možných zjednodušených náhledů, ovšem minulost se ve své komplexnosti nedá redukovat na souboj dobra se zlem, realita je o poznání složitější. V následujícím příspěvku se podíváme na vlastní důvody bitvy, její průběh a důsledky pro naše země, respektive Valašsko.

Co bitvě předcházelo

České země (Čechy, Morava, Slezsko a Lužice) tvořily spolu s Horním a Dolním Rakouskem jádro Habsburské monarchie. Byly přitom klíčové jak z hospodářského hlediska, tak i stability monarchie. Habsburkové zde ovšem od počátku své vlády naráželi na silnou stavovskou opozici bránící se centralizaci a konfesijně motivovanému rozdělení země, kdy většina šlechty i poddaných byla nekatolického vyznání. Zatímco během 16. století zde měla nekatolická šlechta neotřesitelnou pozici, od počátku 17. století lze pozorovat nárůst moci katolické strany. V českém království se k moci dostala skupina mladých katolických šlechticů, kteří pod vlivem tridentského koncilu a španělských Habsburků začali s ofenzívou proti protestantům. Zároveň se čím dál více vyhrocoval boj o politické uspořádání země, kdy proti sobě stáli císař snažící se prosadit co největší vlastní moc a nekatoličtí šlechtici, kteří naopak chtěli, aby v zemi rozhodovala šlechta. Ve společnosti bylo stále více znatelné napětí a nervozita. Čeští stavové využili souboj o vládu mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem a nechali si vystavit roku 1609 Rudolfův majestát, který zaručoval náboženskou svobodu v zemi. Ovšem poté, co začal v zemi vládnout Matyáš, se v královské politice více prosazovali katolíci, což vedlo k stále větším konfliktům.

Morava v tomto období byla místem náboženské tolerance, šlechtici i jejich poddaní mohli vyznávat víru dle zásady "čí země, toho náboženství". Jenže tato situace se začínala pomalu měnit a i zde směřovat ke konfliktu mezi katolíky a protestanty. V tomto neklidném období na začátku 17. století přišel na panství Lukov a Vsetín Albrecht z Valdštejna, který si vzal jejich držitelku Lukrécii Nekšovou z Landeka. Jeho příchod symbolicky ukončil období náboženské tolerance na východní Moravě. Valdštejn původně nekatolík, přestoupil z pragmatických důvodů na katolickou víru a dle rčení „poturčenec horší Turka“ ji začal razantně prosazovat na svých državách. Valdštejn v roce 1610 pozval na svá panství jezuitské misionáře, kteří měli obracet poddané na katolictví, tato snaha se ale nesetkala s velkým úspěchem. Místní obyvatelstvo zůstávalo věrné víře svých otců a bránilo se vůli svého pána. Podobně jako Valdštejn se choval i majitel sousedního brumovského panství Jan Kavka z Říčan, taktéž katolický konvertita.

Mezitím napjatá atmosféra mezi katolickým a protestantským táborem v českých zemích stále houstla, až vyvrcholila pražskou defenestrací 23. května 1618. Její příčinou bylo uzavření evangelického kostela v Broumově a zboření kostela v Hrobech. Přestože se obě stavby de facto nacházely na půdě katolické církve, čímž se na ně nevztahoval Rudolfův majestát, stavy braly tento incident jako jeho porušení. Čeští stavové (myšleno příslušností k zemi, ne národnostně) v čele Jindřichem Matyášem Thurnem se rozhodli vystoupit proti královým zástupcům v Praze. Vtrhli do jejich kanceláře na Pražském hradě a odtud z okna vyhodili královské místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic, společně s písařem Fabriciem. Všichni pád přežili, což katolická strana následně propagandisticky využila k tomu, že událost prezentovala jako zázrak, kdy místodržící při pádu zachránila Panna Maria. Tímto aktem byl překročen pomyslný Rubikon a zahájen odboj českých stavů. Šlechtici v tomto období ještě ujišťovali císaře Matyáše, že boj není veden proti němu, ale proti katolickým úředníkům, kteří neplnili své povinnosti. Ovšem panovník bral defenestraci pochopitelně jako urážku vlastní osoby.

Stavové chtěli vytvořit konfederovaný stát, v němž by posílili svoji moc na úkor panovníka. Generální sněm v létě 1619 vytvořil novou ústavu. Na jejím základě byla Koruna česká přeměněna na konfederaci pěti zemí, čímž byly vedlejší země Koruny zrovnoprávněny s Českým královstvím. Konfederaci měl sice reprezentovat král, který však byl volen a měl zůstat bez možnosti založit dynastii. Ač původně proklamovali, že chtějí v zemi náboženskou svobodu, prosazovali stavové víru evangelickou na úkor katolické. Pro průběh povstání se ukázalo jako velmi důležité, že šlechta mimo své zájmy nereflektovala požadavky měšťanů (ti o svou polickou moc přišli v roce 1547 po povstání proti Ferdinadovi I.) a nerespektovala zájmy poddaných. Postavení poddaných se zhoršovalo omezováním jejich svobod, též se zvětšovala břemena, která na ně byla uvalena. Tím stavové přišli o podporu většiny společnosti, bojovali pak proti císařskému i katolickému vojsku osamoceně. Ne všichni stavové se byli ochotni pro povstání plně obětovat, projevovalo se to v nejednotnosti stavovského vedení a třeba i neochotě více se finančně podílet na vydržování nákladné žoldnéřské armády. Přední představitelé stavů šli do povstání často lehkomyslně a neuvědomovali si možné důsledky svých činů pro celou zemi.

V roce 1618 byly císařské a stavovské síly víceméně vyrovnané, boje se tehdy odehrávaly hlavně v jižních a západních Čechách. V roce 1619 se zdálo že se situace pro stavy vyvíjí příznivě. Na jaro se k povstání přidalo pod vlivem tažení stavovského vojska a vystoupení místních radikálních evangelíků i Markrabství moravské, které bylo doposud neutrální. Proti císaři v Uhrách vystoupil také Gábor Bethlen, a situace tak pro císaře nebyla vůbec jednoduchá. Povstalecké vojsko v roce 1619 dvakrát obléhalo Vídeň, avšak nemělo síly na dobytí opevněného města. Kdyby Vídeň tehdy padla, situace se mohla vyvíjet jinak. Ale to se nestalo. Výsledek povstání tak závisel na střetech žoldnéřských vojsk v Čechách, kam se postupně boje přesunuly.

V této době došlo k zásadnímu obratu u dosavadního pána Vsetína, Lukova a Rymic Albrechta z Valdštejna. Ač z peněz moravských stavů naverboval pluk jízdy, se kterým se měl připojit na stranu povstalců, zůstal z pragmatických důvodů věrný císaři. Proto uprchl do Vídně i s naverbovanými vojáky a pokladnou moravských stavů určenou k vyplácení žoldu. Reakcí na tento čin bylo rozhodnutí moravského direktoria (výkonný orgán moravských stavů) o konfiskaci Valdštejnových statků. Vsetín díky tomu připadl Janu Adamovi z Víckova, jenž byl příbuzným Valdštejnovy zesnulé ženy Lukrecie Nekšové a plně podporoval povstání proti panovníkovi. Jan Adam se sblížil s předními přestaviteli českých stavů, spolupracoval s Jindřichem Matyášem Thurnem a moravským hejtmanem Ladislavem Velenem z Žerotína. Na této změně majitele lze vidět, že stavové vůči svým odpůrcům z řad katolické šlechty užívali během povstání konfiskace majetku, za nedlouhou dobu se ale měl tento postup obrátit proti nim samotným. Zkonfiskované statky dostal Jan Adam do držení v létě roku 1619. Následujícího ruku s povolením direktoria vyzbrojil své poddané Valachy za účelem obrany horských průsmyků. Se svými poddanými se pak významně zapojil do dalších válečných událostí na Moravě.

Od podzimu roku 1619 se dostávalo vojsko povstalců do defenzívy a čím dál více se u něj projevoval nedostatek financí, nejednotné vedení i špatná morálka. Povstání se nedostalo velké mezinárodní podpory, jelikož i evropské státy nepřátelské vůči Habsburkům se obávaly precedentu odporu proti legitimnímu panovníkovi. Po smrti Matyáše roku 1619 měl usednout na český trůn Ferdinand Štýrský, který nesmlouvavě potíral protestantství. Ač čeští stavové s jeho nástupem už dříve souhlasili, volbu odvolali a rozhodli se dosadit na český trůn evangelického panovníka, čímž otevřeně vystoupili proti Ferdinandovi. Novým českým králem se stal kurfiřt Fridrich Falcký, bohužel se ukázalo, že pro tuto významnou úlohu v kritické době není vhodný – na vedení země neměl povahu, ani schopnosti. Stavové doufali, že přes jeho manželku – dceru anglického krále – se jim podaří zajistit zahraničního spojence pro svůj boj, tyto naděje se však ukázaly jako liché. Jediný, kdo povstání podporoval, byli nizozemští stavové, kteří dlouhodobě bojovali proti španělským Habsburkům. Jejich finanční podpora avšak byla daleko menší, než měli rakouští Habsburkové od svých příbuzných ze Španělska. Stavové nedokázali vytvořit vlastní zahraniční politiku, Habsburkové ano a postupně se jim dostávalo stále větší podpory ze sousedních států. Proti povstání vystoupily postupně sousední země Polsko, Bavorsko a Sasko, každá z nich sledovala hlavně vlastní politické zájmy. Poláci napadali hlavně vojsko Gábora Bethlena v Uhrách, Sasové dobyli obě Lužice a Bavoři vstoupili na pomoc císaři do rakouských zemí v rámci vojska Katolické ligy. Španělští Habsburkové napadli rýnskou Falc, dědičné území Fridricha Falckého. Tímto se původně lokální konflikt rozšířil do celé střední Evropy. Válečný požár z počátku pomalu doutnající se postupně rozhořel do krvavého konfliktu, který sužoval Evropu po třicet let.

V červnu a červenci 1620 se císaři podařilo zlomit odpor Dolních a Horních Rakous, čímž si uvolnil ruce pro vojenské operace v Čechách. Císařské vojsko pod velením Karla Bonaventury Buquoye a armáda Katolické ligy vedená Maxmiliánem Bavorským a Johanem Tillym se spojily v Dolních Rakousech a vydaly se na Prahu. Stavovská armáda pod velením Kristiána staršího z Anhaltu, ač demoralizovaná, byla stále bojeschopná a kladla postupujícímu katolickému vojsku na podzim roku 1620 odpor, kdy se střetla s protivníkem v říjnu u Rakovníka. Císařské a ligistické armádě se podařilo nakonec dostat v listopadu do blízkosti Prahy, kde na ně v připravených pozicích na kopci Bílá hora čekalo stavovské vojsko. České povstání tak vyvrcholilo do svého rozuzlení.

Bitva

Ráno 8. listopadu přicházelo spojené vojsko katolíků ke svahům Bílé hory. Stav vojáků neposkytoval utěšený pohled, byli unaveni dlouhým pochodem, nedostačeným zásobováním v zemi vydrancované válkou a neposlední řadě jejich řady prořídly i nemocemi. Ještě hůře na tom byla armáda stavů, ta trpěla stejnými neduhy, k čemuž se navíc přidalo nevyplácení slíbeného žoldu, což spolu s utrpěnými porážkami přispělo k její velmi slabé morálce. Stavovské vojsko sice mělo strategicky výhodnější pozici na kopci, ale bylo početně slabší, jeho počet se odhaduje na 15 000–20 000 mužů, spojené síly protivníka měly odhadem 20 000–25 000 vojáků. Velení stavů si ale bylo tak jisto svou pozicí, že nepředpokládalo útok nepřítele.

Jak bylo v té době obvyklé, armády představovaly pestrou směsici národů ze všech koutů Evropy, od velitelů po mužstvo. V stavovském vojsku byli zastoupeni muži naverbovaní na území českého království (Češi i Němci), v Německu, Nizozemí, či Uhrách. Vojsko císařsko-ligistické se opíralo o muže z Německa, Španělska, Belgie, Itálie a Polska. Rozhodně tedy nelze tvrdit, že by se jednalo o národní armády. Šlo o armády profesionálních vojáků žoldnéřů, které najímali jejich velitelé vojenští podnikatelé, žijící z války. Tito vojáci měli výcvik toliko nutný k efektivnímu boji v sevřených útvarech a zacházení se zbraněmi jako píky či muškety. Žoldnéři bojovali za toho, kdo jim zaplatil bez ohledu na vlastní původ a vyznání. V katolickém vojsku tak bojovali i protestanti a naopak. Zásadní pro stavovskou armádu byl nedostatek financí na vyplácení žoldu, kdy některé jednotky už nedostaly zaplaceno několik měsíců, čímž rostla jejich nespolehlivost. Jejich velitelé si tento problém uvědomovali a nechtěli proto vpustit vojáky za hradby Prahy, kde se mohli efektivněji bránit, protože hrozilo, že se zde zdivočelí a nespokojení vojáci pustí do rabování.

Ještě za tmy při příchodu spojených katolických vojsk přepadli polští jezdci Lisovčíci bivakující uherské jednotky a zahnaly je na ústup, čímž ještě snížili morálku stavů. Ráno se císařsko-ligistické vojsko přesunulo pod svahy Bílého hory, kde zaujalo bojové pozice rozestavěním do španělských tercií, čtvercových útvarů, kde vojáci s píkami chránili střelce z mušket, ty doplňovaly jízdní jednotky. Stavovská armáda mohla na nepřítele zaútočit při jeho přesunu na bojové pozice během překračování Litovického potoka, kdy byly jeho voje roztáhlé a zranitelné, avšak stavovští velitelé v čele s Kristiánem z Anhlatu této výhody nevyužili. Armáda Katolické ligy pod velením Tillyho zaujala místo pod nejprudším svahem hory naproti pravému křídlu stavovského vojska, jemuž velel Jindřich Šlik. Císařská armáda pod velením Buquoye zajímala pozice naproti středu a levému křídlu stavů, kde byl terén příhodnější pro vedení útoku. Velení katolických sil s provedením útoku váhalo, jelikož bitva je podnik vždy s nejistým výsledkem a stavové na tom byli pozičně lépe. Jejich nerozhodnost zlomil karmelitán Dominik à Jesu Maria, putující s vojskem, který velitele přesvědčil, že Bůh je na jejich straně a v bitvě zvítězí. Zpráva o vystoupení karmelitána se následně roznesla mezi katolické vojáky, kteří tím získali psychickou vzpruhu a přesvědčení že Bůh jim dá vítězství. Při svém nástupu do útoku pak křičeli bojové heslo „Santa Maria“. Stavovskému vojsku se žádného povzbuzení nedostalo, nepodpořil jej ani král Fridrich, který místo toho, aby byl na bojišti, rokoval s anglickými velvyslanci. Problémem bylo také, že velení stavů spolu dobře nespolupracovalo, kdy mezi hlavním velitelem Kristiánem starším z Anhaltu a dalšími veliteli, jako hrabětem Thurnem, panovala rivalita.

Samotná bitva začala kolem poledne útokem císařské jízdy na levé křídlo stavovské armády. Zde proti nim vyjely jízdní oddíly stavů, avšak císařští získali převahu, načež začala z levého křídla prchat stavovská pěchota, čím se jeho obrana rozpadla. To mělo pro následný vývoj fatální následky. Situaci se snažil zvrátit syn velitele Kristián mladší z Anhlatu, který v čele jízdy vyrazil proti středu císařských jednotek. Podařilo se mu je částečně zatlačit, ale nikdo jej při útoku nepodpořil, tudíž se nepříteli podařilo vyrazit do protiútoku a samotného Kristiána zajmout. Zhroucení levého křídla stavovského vojska a neúspěšný Anhaltův protiútok, znamenal konce nadějí na vítězství, mezi stavovskými vojáky se šířila panika a defétismus a postupně opouštěli bojiště prchajíce směrem k Praze. Jako poslední na bojišti zůstal Jindřich Šlik se svými jednotkami naverbovanými za peníze moravských stavů. Kdyby neutekl k císaři, měl velet těmto vojákům Valdštejn, ale poté co změnil stranu a vyzbrojil jízdní pluk pro císaře, tento pluk do bitvy také zasáhl ovšem bez samotného Valdštejna. Zatímco ostatní stavovské jednotky prchaly k Praze, Šlikovi vojáci měli v zádech zeď obory u letohrádku Hvězda, tudíž jim nezbylo nic jiného, než se zde postavit na poslední odpor. I ten byl po nějaké době rozdrcen a samotný Šlik zajat. Později vstoupil do císařských služeb, kde se mu podařilo dosáhnout hodnosti polního maršála a předsedy dvorské válečné rady. Během necelých dvou hodin tak bylo rozhodnuto o výsledku bitvy a potažmo i o porážce českých stavů. Jejich čelní představitelé z bojiště uprchli a samotný král Fridrich Falcký poté, co jej zpravili o výsledku bitvy, opustil Prahu. V důsledku bitvy padl celý stavovský stát a jeho idea.


Důsledky bitvy

Císař jako vítěz se rozhodl exemplárně potrestat rebely, omezit politický vliv šlechty a upevnit svoji moc v českých zemích. Důsledky porážky na Bílé hoře pak pocítili všichni obyvatelé bez rozdílů stavů. Část povstalců uprchla s králem a chtěla pokračoval v boji proti císaři v zahraničí, část stavů prosila po porážce o milost a chtěli zachování svých privilegií, doufající v císařovu shovívavost. Stavové, kteří zklamali v kritických chvílích povstání, si často nedokázali představit, jaké důsledky bude mít jejich porážka. Hlavní vůdce rebelů čekal trest v podobě propadnutí hrdel a majetku, 21. června 1621 se odehrála poprava 27 českých „pánů“ na Staroměstském náměstí. Ta byla provedena dle přesného scénáře a měla sloužit odstrašujícím dojmem.

Většině odbojných stavů v Čechách i na Moravě byl konfiskován majetek, který následně připadl císaři věrným šlechticům. Došlo tak k velkým majetkovým přesunům, hlavně ve prospěch velkých šlechtických dominií. Je dalším mýtem tradujícím se dodnes, že se na tomto majetku výrazně obohatila i katolická církev. Její pozemkové zisky po Bílé hoře byly velmi malé, vrátila se jí jen část majetků. Ovšem díky tomu, že se stala jedinou povolenou církví, její moc pochopitelně vzrostla. V roce 1627 začalo v Čechách a o rok později na Moravě platit Obnovené zřízení zemské. Na jeho základě byla potvrzena moc panovníka na úkor šlechty a katolické náboženství se stalo jedinou povolenu vírou. Jednalo se o zákonné potvrzení vítězství císaře nad stavy. V důsledku porážky povstání následně opustilo zemi mnoho evangelíků, jednalo se o 350 šlechtických rodin a několik desítek tisíc rodin měšťanů. Značná část z nich ale byli Němci luteránského vyznání.   

Zatímco v Čechách došlo po porážce na Bílé hoře k zhroucení stavovského odboje, na Moravě pokračovali někteří šlechtici v boji proti císařské armádě dále. Část šlechticů zde bojovala s podporou z Uher od Gábora Bethlena či Jana Jiřího Krnovského ze Slezska. Jedním z odbojných šlechticů byl i Jan Adam z Víckova. On a evangeličtí duchovní podnítili obyvatelé vsetínského i dalších panství na východě Moravy k povstání. Ústředním motivem Jana Adama se stala obrana náboženské svobody a pokračování stavovského povstání. Jeho poddaní se chtěli udržet vlastní privilegia, která jim byla omezována a evangelickou víru. Rebelové pocházející hlavně z  vesnic a městeček začali být svorně označování jako Valaši, i když se původně slovem valach označovala profese pasáka ovcí a koz. Díky povstáním se začalo užívat názvu Valašsko i pro samotnou oblast hor na východě Moravy.

První etapa valašských povstání začala už roku 1620, kdy Valaši v prosinci dobyli hrad Lukov obsazený císařskou posádkou. Během tohoto roku přepadali povstalci císařské posádky na Moravě, vypalovali statky olomouckého biskupa Františka z Ditrichštejna a na krátko se zmocnili také Valašského Meziříčí. Tato aktivita byla možná díky působení vojska Gábora Bethlena na Moravě, které vedlo boje s císařskými a vázalo tak jejich hlavní sily, dále armády slezského knížete a braniborského markraběte Jana Jiřího Krnovského a zbytků stavovských vojsk. Tato v roce 1621 operovala na levém (východním) břehu řeky Moravy, který se jim podařilo ovládnout. Ale hlavní záměr, aby proti císaři povstala celá Morava, se uskutečnit nepodařilo. Samotní valašští povstalci se spoléhali hlavně na gerilovou taktiku a využívali znalosti horského prostředí, v regulérní bitvě neměli proti císařským žoldnéřům šanci, proto byl jejich odpor závislý na podpoře protihabsburských sil ze zahraničí. Když nestálý Bethlen uzavřel roku 1622 s císařem mír, Valaši se ocitli osamoceni a jejich odboj se utlumil. Část vůdců povstalců byla pomocí lsti dopadena a veřejně popravena v Olomouci. To přineslo na krátko uklidnění situace, ale protestantští kazatelé a evangeličtí šlechtici v čele s Adamem z Víckova nadále podněcovali obyvatele k odporu. Po konci první etapy povstání se rozhodl Albrecht z Valdštejna prodat svoje majetky na východní Moravě, jelikož si uvědomoval, že vzhledem k neklidné situaci mu odsud nebude plynout žádný užitek, a raději se věnoval rozsáhlým majetkům v severních Čechách, které získal díky pobělohorským konfiskacím. Roku 1623 se stal majitelem vsetínského panství Zdeněk Žampach z Potštejna.

Valašsko si i v dalším průběhu Třicetileté války udrželo pověst neklidné oblasti, jejíž obyvatelé se nesmířili s novými pořádky. Druhá vlna povstání zde proběhla poté, co na Moravu vpadlo roku 1626 dánské vojsko generála Mansfelda bojující proti císaři. Valaši Dány po jejich příchodu začali podporovat a ve Vsetíně jako svého pána uznali z emigrace se navrátivšího Adama z Víckova. Ale císař opět uzavřel mír se svými nepřáteli a povstalci se tak znovu ocitli v izolaci. Jako trest za rebelie byl císařským vojskem vypálen roku 1627 Vsetín a místní poddaní byli nuceni podepsat revers, ve kterém se zřekli odboje proti vrchnosti. Během bojů v tomto období také nejspíše padl Jan Adam. Kdy přesně a za jakých okolností šlechtic skonal, zůstává dodnes neznámo. Tvrdý zásah proti povstalcům situaci na několik let uklidnil, ale vůli k odporu u obyvatelstva neuhasil. Znovu narůstající neklid na Valašsku se z počátku projevoval nárůstem zbojnické činnosti, kdy Valaši čím dál častěji přepadali vybrané vrchnostenské osoby a objekty. Zde nejde rozlišit, zda se jednalo o akce odporu proti vrchnosti mající ukázat nezdolnost Valachů či pouhé loupežné výpravy za kořistí. V důsledku se možná jednalo o kombinaci obojího.

Poslední fáze povstání nastala s příchodem švédského vojska generála Torstensona na Moravu roku 1642. Valaši opět začali podporovat spřátelenou evangelickou armádu a Švédům dováželi zásoby do Olomouce. Společně se švédským vojskem se povstalci účastnili i dobití Kroměříže roku 1643. Ale v neprospěch Valachů znovu zasáhla politika, když většina švédského vojska musela Moravu opustit a povstalci tím přišli o ochranu. Nastalé situace využili císařští, kteří byli rozhodnuti nadobro s odbojnými Valachy skoncovat. V lednu roku 1644 vpadlo na Vsetínsko císařské vojsko pod velením generála Buchenheima. Poslední boj povstalců se odehrál u Vsetína 26. ledna 1644 a Valaši v něm byli poraženi lépe vycvičeným a vyzbrojeným císařským vojskem. Vojáci následně celou oblast vyplenili a některé vesnice vypálili. Definitivní tečka za povstáními byla poprava vůdců rebelů z celého Valašska, která po bitvě proběhla ve Vsetíně. Až několik desítek let po bitvě na Bílé hoře se tak podařilo oblast Valašska definitivně pacifikovat, v rámci Čech a Moravy se nikde odpor proti císařské politice, vrchnosti a rekatolizaci neudržel tak dlouho. Bylo to důsledkem jak obtížného místního terénu umožňujícího odpor, tak i povahy místního obyvatelstva, které zde hospodařilo se značnými svobodami, daleko od pánů a svého svobodného života se tvrdohlavě drželo.


Závěr

Porážkou stavů na Bílé hoře padl jejich ideál stavovského státu, bitva rozhodla o vítězství císařského absolutismu v zemi. Bitva ukázala v celé nahotě nepřipravenost a slabost stavovské polity, kdy přední šlechtici nebyli schopni efektivně spolupracovat, vytvořit jasnou zahraniční politiku a neuvědomovali si důsledky své vzpoury pro celou zemi. Povstání mělo rozhodnout další politické směřování země, každá strana v něm hájila svoji politiku, nebyl to souboj dobra se zlem, ale boj o moc, ve kterém zvítězil ten silnější a schopnější. Povstání se stalo vyvrcholením napjaté poltické a náboženské situace v zemi, kdy zde vznikly dvě protichůdné tendence, jejichž zastánci se vzájemným vyhrocováním svých střetů dostali do nesmiřitelných pozic. Vítězství panovníka a katolické strany, znamenalo pro zemi konec náboženské tolerance a pluralismu, úpadek stavovských svobod a moci, v neposlední řadě také zmenšení významu Českého království.

V 19. století se pod vlivem nacionalismu vytvořil a upevnil mýtus Bílé hory jako národní katastrofy, po které nastala doba „temna“, jež znamenala úpadek národní kultury a jazyka. Tento mýtus vznikl v rámci národního obrození a snahy se vymezovat vůči monarchii i Němcům a vytvářet z českého národa mučedníka dějin. Ve skutečnosti hlavní „temno“ spočívalo v tom, že se České země staly jedním z bojišť třicetileté války, kdy tudy pravidelně táhly armády a pustošily, co jim přišlo do cesty. Válkou trpěli všichni lidé bez rozdílu postavení a národnosti. Ostatně porážkou stavů stejně jako Češi postiženi i němečtí evangelíci v zemi, díky tomu zase vznikl německý nacionální mýtus, že po Bílé hoře české země přišly o svůj německo-protestantský charakter. Většina obyvatelstva se v zemi nakonec sžila s katolickou vírou i habsburskou monarchií. O tom, že tato změna nebyla jen vynucena násilím, svědčí urputná a odvážná obrana obyvatel Brna v roce 1645 či Prahy roku 1648 proti švédskému evangelickému vojsku. Na druhou stranu na Valašsku musel být odpor obyvatel rozdrcen až silou. Po skončení hrůz třicetileté války se mohly české země rozvíjet v relativním míru a v celé zemi vzkvétala barokní kultura. Uvědomím-li si, kolik významných barokních umělců či myslitelů pocházelo z Čech a Moravy, či kolik památek zde můžeme doposud nalézt, určitě se nedá toto období označit za „temno“. Tehdejší katolickou společností byla pochopitelně bitva na Bílé hoře vnímána jako vítězství. Na Bílou horu je tak třeba se dívat hlavně v kontextu tehdejší doby a nesnažit se do ní promítat současné postoje.


Literatura
  • Burian, Bohuslav, Burian, Ilja: Dějiny protestantismu na Vsetínsku. Vsetín, 1993.
  • Dostál, František: Valašská povstání za třicetileté války. Praha, 1956.
  • Dostál, František: Vůdcové valašských povstalců před brněnským soudem r. 1644-1645. (K osudu  valašského hejtmana Jury Kováře) in ČMM, 82, 1963, s. 155-162 č.3.
  • Dostál, Fratišek: Zdolání valašského povstání r. 1644. Valašsko, 9, 1965, s. 3-16.
  • Fialová, Vlasta: Jan Adam z Víckova : Moravský emigrant a vůdce Valachů 1620- 1628. Brno, 1935.
  • Holík, Jiří: Pod jménem Valachů : aneb Valašská povstání (1620-1644), poslední sláva hradu Lukova. Lukov 2006.
  • Chaline, Olivier: Bílá hora. Praha, 2013.
  • Louthan, Howard: Obracení Čech na víru, aneb, Rekatolizace po dobrém a po zlém. Praha, 2011.
  • Matějek, František: Morava za třicetileté války. Praha, 1992.
  • Pekař, Josef: Bílá Hora: její příčiny i následky. Josef Pekař. Praha, 1921.
  • Polišenský, Josef: Třicetiletá válka a evropská krize 17. stol. Praha, 1970.
  • Polišenský, Josef: Kniha o bolesti a smutku : výbor z moravských kronik XVII. století . Praha, 1948.
  • Válka, Josef: Morava reformace, renesance a baroka. Dějiny Moravy II. Vlastivěda moravska. Brno,1995.