Letos v květnu si připomeneme 100. výročí úmrtí hraběte Rudolfa Kinského – kontroverzního bonvivána, s jehož osobou dorazil na krásenský zámek bouřlivý duch evropských metropolí i spousta inovací. Poslední majitel z šlechtického rodu Kinských zavedl v objektu, který dnes patří pod správu Muzea regionu Valašsko, na tu dobu málo vídané novinky jako centrální vytápění, elektrická svítidla v pokojích, tenisové kurty, kuželnu a v neposlední řadě také rozvody teplé vody. Pracovníkům našeho muzea se v uplnulých týdnech podařilo realizovat unikátní objev poutrubí z roku 1906, které přivádělo vodu do zámku z nedaleké Obory (více v tiskové zprávě ZDE).
Z Krásna Rudolf utíkal za zábavou a ruchem velkoměst, do Krásna se ale zase rád vracel. Také za zábavou. Jenže krásenský zámek po otci Eugenovi, který zde s manželkou vychoval osm dětí, bezdětnému bouřlivákovi příliš nevyhovoval. Hospodařit neuměl, o peníze se nestaral a pokud začaly docházet, neměl potíž se zadlužit nebo prodat kus rodového majetku. Místním však mimořádně imponoval. A zaimponoval i Alžbětě Wilczkové, bohaté dceři uhlobarona Wilczka, která si Rudolfa přivedla k oltáři. Rodinného štěstí v podobě dětí ani nově přestavěného krásenského zámku se však s „Rudim“, jak jej familiárně oslovovala, nedočkala. Rudolf se s ní v roce 1901 rozvedl, aby se o pár týdnů později oženil se svou milenkou, operní pěvkyní Marií Renardovou. A zatímco opuštěná Alžběta se uchýlila do vídeňského paláce svých rodičů, Rudolf se pustil v Krásně do velké rekonstrukce. Dětské pokoje přestavěl na pokoje pro hosty, salony rozzářila elektrická svítidla, v nových koupelnách si panstvo mohlo poležet v dřevem obkládaných vanách plných horké vody, vítaným zpestřením určitě byla i novostavba zimní zahrady při severovýchodním průčelí zámecké budovy. Ta vznikla v patře přístavby, která v sobě skrývala ještě jednu vymoženost moderní doby, a sice centrální kotelnu. Teplovodními radiátory se vytápěly nejen jednotlivé pokoje, ale i zimní zahrada a kotel ohříval i teplou vodu, která tekla z kohoutků v koupelnách i zámecké kuchyni. Z temperované zimní zahrady panstvo mohlo shlížet do zámeckého parku, kde k zábavě sloužila fontána, tenisový kurt či kuželna. Pohodlí zrekonstruovaného zámku by však nebylo možné bez vody. Jímat ji ze zámeckého pramene nebylo možné, zraky vodařů a topenářů se proto upřely na protější Oboru. V roce 1906 zde firma Antonína Kunze z Hranic (tehdejší Weisskirchen) panu hraběti „na klíč“ začala budovat zámecký vodovod. K jeho pořízení asi Rudolfa inspirovaly nejen městské paláce ve Vídni, kde fungoval moderní městský vodovod již koncem 19. století, ale také starší dřevěný vodovod (a tím i příhodné terénní a hydrogeologické podmínky) napájející sousední krásenský dvůr velkostatku. Na rozdíl od něj, který měl zdrojnici na levé straně cesty vedoucí přes Helštýn do Nového Jičína, rezervoáry zámeckého vodovodu byly budovány nad lesíkem Hluboček, na pozemcích krásenské rodiny Christovy. Voda ze zámeckého vodovodu sloužila nejen pro osobní hygienu, splachování toalet a vytápění, ale přivedena byla i do zahradní fontánky a užívala se k zavlažování v zámeckém parku. Odpadní voda ze zámku musela být samozřejmě i někudy odváděna. Kanalizace neexistovala, část vody, zejména dešťové, sváděné ze střechy, byla využita k zavlažování břečťanů pnoucích se po fasádě, přebytek byl odváděn zděným kanálem vedoucím napříč parkem do trativodu při krásenském nádraží. Tentýž kanál se po ztrátě své funkce stal o desítky let později předmětem zájmu po dobrodružství prahnoucích dětí, které o jeho funkci již pochopitelně nic nevěděly a zborcenou klenbou do něj vstupovaly – a zrodu pověstí o tajemných podzemních chodbách spojujících tu oba zdejší zámky, tu krásenský zámek a dvůr, nestálo nic v cestě.
